1. Děkuji za pozvání, pro mne za pozvání poněkud překvapivé. O jaderné energetice jsem veřejně nemluvil už nekonečně dlouhou dobu, na druhé straně – ze všeho, co o tom vím – je zřejmé, že je tato diskuse stále stejná. Zdá se, že jsem nic podstatného nemohl zmeškat.

Jsou pokusy o racionální ekonomickou analýzu, ale jsou i apriorní, často zcela iracionální odsudky jaderné energetiky jako celku. Všemu dala před více než desetiletím korunu německá Energiewende, vyvolaná primárně japonským zemětřesením. Toto zemětřesení dopadlo na úrodnou německou půdu. Ta na něco takového čekala. Tento spor nelze vyřešit odbornou diskusí, v něm musí nastat přetlačení jedné strany či druhé.

Nezačínáme argumentačně o nuly. Stejné to bylo i s dostavbou Temelína před třiceti lety. Argumenty na obou stranách byly v podstatě stejné. Tehdy jsme politickou sílu rozhodnout měli, ale bylo třeba ji využít. To jsme také udělali. Věřím, že by o tom podobně mluvil i můj kolega, tehdejší ministr průmyslu a obchodu, Vladimír Dlouhý.

2. Věcná ekonomická a energetická argumentace byla tehdy jednoznačná. Elektřinu z jaderné elektrárny jsme potřebovali, ale i tehdejší zelené myšlení bylo silné, i když ne tolik jako dnes. Mělo však za sebou jistou aureolu z toho, že si zelení troufali – tehdy ještě ze zcela racionálních důvodů – aktivně vystupovat v závěru komunistické éry proti tragickému znečištění ovzduší, zejména v severních Čechách. Nicméně, spor byl v mnoha ohledech stejný jako dnes.