Téma budoucnosti vztahů Ruska a Západu, jak byl nazván dnešní odpolední panel, považuji za zcela zásadní. S výjimkou problémů na Blízkém Východě, které jsou tak zřetelně demonstrovány náhlým zjevením se Islámského státu (se všemi krutostmi, které páchá), je zhoršující se vztah Východu a Západu, nebo možná přesněji vztahu USA a západní Evropy a Ruska, to nejnebezpečnější, s čím jsme – zejména my ve střední a východní Evropě – konfrontováni.

Z mnoha důvodů jsme tím znepokojeni. Abychom to mohli správně interpretovat, musíme začít zdůrazněním nesporného faktu, že vztahy mezi Ruskem a Západem nesmí být redukovány na současnou ukrajinskou krizi. Je třeba je vidět v delší perspektivě. Neměli bychom ji ztrácet tím, že věnujeme nadměrnou pozornost každodenním politickým novinkám a zavádějícím nadpisům v médiích.

Racionální pohled vyžaduje zbavit se předsudků z éry studené války a akceptovat realitu naší části světa, tak jak se vyvinula po roce 1989. Měli bychom přestat vést staré, už dlouho neexistující bitvy. Jsem velmi frustrován z toho, že mnoho – jinak inteligentních a přemýšlivých – lidí se této chyby opakovaně dopouští.

Dnešní zcela umělý a nikoli autenticky vzniklý konflikt mezi Západem a Ruskem už dávno není konfrontací dvou principiálně odlišných politických a sociálně ekonomických systémů, tak jak tomu bylo v éře Sovětského svazu. To neznamená, že nejsou i nadále nemalé rozdíly v efektivnosti ruské a západoevropské či americké ekonomiky, ale z hlediska ekonomického systému je Rusko dnes částí Západu. Jeho ekonomický systém je samozřejmě velmi vzdálen od učebnicového modelu tržní ekonomiky, ale to platí pro Evropu také. A nejen to. I když mnozí z nás máme velmi odlišný názor na to, jak by měl vypadat funkční, spravedlivý a demokratický politický systém, a určitě za něj nepovažujeme dnešní Rusko, i politicky není Rusko Čínou, Saudskou Arábií nebo Pákistánem.