Výsledkem je vážné narušení ústavní logiky. Český prezident je ústavně neodpovědný. To neznamená, jak se domníval „znalec“ ústavy premiér Topolánek, že si může dělat, co chce, ale právě naopak, že se chová jako belgický král a nechává rozhodovat vládu, protože vláda nese odpovědnost za jeho jednání.
Čteme-li komentář k belgické ústavě, najdeme v něm, že všude tam, kde se v ústavě píše král, je třeba číst vláda. Totéž v principu platí i pro českou ústavu zejména pro ty kompetence prezidenta, které ke své platnosti vyžadují spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného ministra. To ve skutečnosti nejsou kompetence prezidenta, ale vlády. Týká se to mimo jiné i amnestie. Konstrukce české ústavy tak vyžaduje, aby prezident byl zdrženlivý a nezasahoval vládě do její agendy tím, že bude prosazovat svoje osobní libůstky.
Bohužel, Václav Klaus v ještě mnohem větší míře než Václav Havel, ústavní konstrukci ignoroval. Zlatým hřebem ignorování vlády je jeho amnestie. Mohl si zneužívání ústavy dovolit, protože postižen mohl být pouze za velezradu.
Koaliční vlády v posledních desetiletích byly vesměs slabé a opíraly se o minimální parlamentní většiny. Mělo tedy smysl změnit ústavu pouze tak, aby posílila pozici vlády. Jenže kvůli trapnosti poslední volby Václava Klause si veřejnost začala přát přímou volbu prezidenta. Sociální demokracie, která má v Senátu většinu, mohla zavedení přímé volby zamezit. Nenašla k tomu odvahu, ačkoliv ostatní politické strany nesouhlasily s žádným jejím návrhem, který by nebezpečí posílení prezidentovy pozice kompenzoval.
Teď máme ústavu světově unikátní. Přímo voleného neodpovědného prezidenta. Aby měli kandidáti v kampani vůbec o čem mluvit, museli pochopitelně vybočit z ústavního rámce. Kdo by hlasoval pro kandidáta, který by zdůrazňoval, že bude poslouchat vládu? Během kampaně jsme slyšeli mnoho siláckých řečí. Miloš Zeman například sliboval, že politickou agendu převezme do vlastních rukou. Ústava mu k tomu sice přímé nástroje nedává, z toho, že může navštěvovat schůze vlády nijak neplyne, že tam má prosazovat svoji agendu. Jenže mediální síla prezidenta je v české společnosti tradičně mnohem větší než síla vlády. Bude-li chodit na vládu, zvát si ministry na Hrad a informovat o tom média, vláda nebude moci prezidentovy názory ignorovat. Prezidentova kritika ji bude oslabovat, ať bude pravicová nebo levicová. Pokud prezident bude překračovat svoje kompetence, nebude mít prakticky šanci ho vést k pořádku. Potřebovala by k tomu ústavní většinu jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu.
Co z toho plyne? Sociální demokracie si nesmírně zkomplikovala své budoucí vládnutí. Případné soužití s Milošem Zemanem v prezidentském křesle, který by měl po přímé volbě silnější ústavní postavení než vláda, by ji mohlo vnitřně rozkládat.
Mohlo by to vést až k situaci, že se český ústavní systém začne měnit na poloprezidentský. Už Václav Klaus si na slabých vládách vynutil pozici, která mu ústavně vůbec nepříslušela. Není vyloučeno, že veřejnost začne volat po posílení kompetencí prezidenta. Inu, kdo v politice podlézá veřejnému mínění a nerespektuje ústavní principy, většinou na to doplatí.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
