Účastnil jsem se většiny jednání mezi federální, českou a slovenskou politickou reprezentací. Málokterý komentátor si dnes všímá vnitřní dynamiky, kterou proces měl.

Připomeňme stručně, že svorníkem Československa nebyly ústavní instituce, ale Ústřední výbor Komunistické strany Československa. Jakmile ústřední výbor po listopadu 1989 zmizel, zmizela s ním i moc schopná rozhodovat spory. Ústavně bylo Československo velmi volnou federací. Právo na secesi bylo zakotveno v ústavě. Ve skutečnosti bylo po listopadu potřeba posílit roli centra například Ústavním soudem schopným rozhodovat spory a zásadou, že federální právo má přednost před právem republikovým. To ovšem bylo naprosto nemožné prosadit.

Bonmot Václava Havla o autentické federaci se na obou stranách začal interpretovat jako výzva k jednostrannému přesunu kompetencí z federace na republiky. Ani po střetu Václava Havla s Federálním shromážděním o změnu názvu státu, který se vyvinul ve známou pomlčkovou válku, první rozsáhlý přesun kompetencí nevyvolal politické třenice. Zlom nastal až v srpnu 1990 po jednání v Trenčianských Teplicích, když se ukázalo, že si Slováci představují státoprávní uspořádání podstatně jinak, než byla česká strana ochotna připustit.