Kauza poslance Ratha je názornou ukázkou, jak ani po dvaceti letech života v ústavní demokracii nerozumíme základním pravidlům, podle kterých by se měl veřejný život řídit. Odvrácenou stranou neporozumění pravidlům je obrovská míra nedůvěry, kterou občané České republiky chovají vůči svému státu. Přitom bez elementární důvěry demokratický systém fungovat nemůže.

Nechci se vůbec zabývat vlastní korupční kauzou. Důležitější je, jak veřejnost reaguje na probíhající trestní stíhání poslance. Ústava předpokládá, že poslanci a senátoři jsou chránění imunitou před zásahy vlády. Imunita je dědictvím z časů, kdy se vlády snažili nepříjemné poslance umlčovat. Konec konců mohou se o to pokoušet i současné vlády. Ústava předpokládá dva možné případy: obecně platí, že poslanec je chráněn imunitou a trestně ho lze stíhat pouze v případě, kdy s tím vysloví souhlas komora parlamentu, jíž je členem. Ovšem v případě, kdy je poslanec takříkajíc přichycen při činu, rozhoduje o dalším postupu předseda příslušné komory.

Jeho souhlas nemá definitivní charakter. Na další schůzi komory se teprve s konečnou platností rozhodne, má-li být poslanec či senátor trestnímu stíhání vydán. Vzhledem k tomu, že předseda komory rozhoduje o vydání soudu, stěží může rozhodovat o něčem jiném, než je možnost uvalit na člena parlamentu vazbu. Vzhledem k tomu, že do vazby lze někoho umístit jedině v rámci trestního stíhání, je nepochybné, že předseda komory ve speciálním případě přichycení člena parlamentu při trestném činu vlastně dává souhlas s jeho trestním stíháním.