Vztah mezi státem církví procházel v evropských dějinách podstatnými proměnami. Na sklonku Rakouska-Uherska měla církev omezené právo disponovat se svým majetkem. Stejné uspořádání převzala i první republika, takže pozemková reforma předpokládala náhradu za zcizení majetku. V komunistickém režimu se zrušení soukromého vlastnictví dotklo samozřejmě i církevního majetku. Když přišel rok 1989, církev prohlásila, že jediný majetek, který si bude nárokovat, je majetek kongregací a řádů, a žádný jiný majetek nárokovat nebude.

Vycházela z racionální úvahy, že navrácení majetku ve stavu, v jakém té době byl, by znamenalo pro církev trest, protože by ho nebyla schopna udržovat. Posléze však názor změnila a pod heslem „co bylo ukradeno, musí se vrátit“ se začala o vrácení majetku ucházet. Federální shromáždění tehdy přijalo několik zákonů, které osud církevního majetku předurčily. Zákonem z roku č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženského vyznání, zrušilo omezení, které stát nad církevním majetkem na sklonku Rakouska-Uherska i během první republiky vykonával. 

Co se tím stalo? Evropský soud pro lidská práva v otázkách navracení majetku v postkomunistických zemích zaujal následující stanovisko. Pokud byl majetek zestátněn předtím, než se daná země připojila k Evropské konvenci pro lidská práva, Evropský soud do majetkových otázek nezasahoval s odůvodněním, že než konvence nemůže řešit problémy mimo časový rámec své existence. Ovšem pokud právní úprava příslušné země zavdala důvod k legitimnímu očekávání, že dojde k majetkové restituci, pak tato legitimní očekávání jsou chráněna jako vlastnická práva.

Když se v případu Gratzinger a Gratzingerová v. Česká republika na Evropský soud pro lidská práva obrátili sudetští Němci, byli odmítnuti s tím, že jako cizí státní příslušníci nemohli mít oprávněná očekávání, že majetek nazpět dostanou. Kdyby se Československo po roce 1989 rozhodlo církvím žádný majetek nevracet, protože byl vyvlastněn předtím, než stát přistoupil k Evropské konvenci, bylo by to zcela v jeho kompetenci.