De Gaulle tehdy v jednom ze svých televizních vystoupení varoval, že pokud nebude znovu zvolen, Francie na to krutě doplatí a následky budou nedozírné. Jeho hlavní soupeř F. Mitterand již do té doby utrpěl mnoho politických proher. A v 70. a 80. letech naopak mnohokrát zvítězil.
Francois Mitterand, byl v prezidentské volbě v roce 1965 jediným levicovým kandidátem. Ve svých předvolebních vystoupeních proto míchal názory a přístupy republikánské, socialistické a někdy i křesťanské. Mitterand měl bezesporu významnou společenskou podporu. Ve svých vystoupeních měl umírněná, ale jasná gesta, čistou dikci a přesvědčivou mluvu.
Dalším zajímavým de Gaullovým soupeřem byl centristický kandidát Jean Lecanuet. Jeho poradce pro komunikaci Michael Bongrand se inspiroval metodami Kennedyho prezidentské volební kampaně v roce 1960: práce s průzkumy veřejného mínění, volební sociologie a „americká“ práce s médii.
V soukromí považoval de Gaulle Lecanuetovy programové návrhy a názory za stupidní. Faktem však zůstává, že tento křesťansko-demokratický kandidát působil mladě, dynamicky a moderně.
Dalším kandidátem, s ještě menší šancí na úspěch, byl kandidát bývalých francouzských usedlíků v Alžírsku, kteří se cítili být podvedeni de Gaullem. Jmenoval se Jean-Louis Tixier Vignancour. Jeho kampaň byla tehdy organizována „jakýmsi" Jean-Marie Le Pennem. Bezpočet mítinků tohoto ultrapravicového kandidáta se konalo v lázeňských městech a všude, kde byli ve velkém usazeni Francouzi přistěhovalí z Alžírska. Všude tam byl vítán s nadšením.
Bylo to poprvé, kdy měli kandidáti na prezidenta přístup do televizních debat, což velmi povzbuzovalo zájem Francouzů. V prvním kole voleb konaném 5. prosince 1965 obdržel de Gaulle jen 44,6 % hlasů, což pro něj byla osobní potupa. Mitterand získal 31,7 % hlasů. De Gaulle se ze svého otřesu nicméně rychle vzpamatoval, pokračoval v náročné kampani a všechny překvapil svou uvolněností a rozhodností, aniž by se uchyloval k použití trapných útoků a zesměšňování svého soupeře.
Ve druhém kole prezidentské volby konaném 19. prosince 1965, konfrontován s Mitterandem, získal de Gaulle 55,2 % hlasů. Francouzi mu tedy už podruhé dali důvěru na další sedmileté období.
Již v květnu 1968 byla však de Gaullova pozice silně otřesena rozsáhlými studentskými bouřemi. Ty sice prezident mistrovsky ustál, ale už v dubnu 1969, po neúspěchu v referendu o reformě státní správy, kterou Francouzům navrhoval, z prezidentského úřadu de Gaulle odstoupil.
Nicméně za deset let svého prezidentství, kdy byl hlavou výkonné moci, dokázal de Gaulle obnovit sílu Francie, konsolidovat její pozici ve světě po zmatených vládách IV. republiky a v mnohém jí vrátit velmocenský status.
(zp) S využitím textu z Le Figaro
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
