Paní Virginie Bapt, psychoterapeutka a kouč dětí říká: „Proč bychom měli čekat do padesáti let, abychom poznali, co tvoří důvěru v sebe a v ostatní a poznat, jak docílit lepší vztahy s ostatními? Nejdříve pozoruji, co se dítěti nedaří, co ho neustále frustruje a hledám odpověď, kterou spolu nenucenou, hravou formou uplatníme. Často se jedná o determinaci reálné potřeby dítěte, kterou spolu musíme nazvat jménem a hledám víc možností řešení. Dítě se vždy na jednu upne a jdeme touto cestou. Malé dítě si ani neuvědomuje, že se v tento moment řeší jeho budoucnost a vývoj osobnosti. Potíže, které si děti uvědomují ve svém jednání vychází z faktu, že byly buď moc hlídány a opečovávány anebo naopak ponechány sami sobě.

Tato část dětí nechce poslouchat dospělé. Smyslem mé práce je pomoci, ale pouze pomoci dítěti najít dobrý vztah k sobě, ke své pravdě, k tomu, co mu připadá správné. Pracujeme s dětmi vždy laskavě a vše začíná doma. Musí vědět, že mohou být „spolustrůjci“ změn, které si přejí. Rodiče si často stěžují: „on neposlouchá“, „dost se neučí“, „nekoncentruje se“, odpověď je uvedena výše. Musí se použít zlatá střední cesta a hlavně naslouchat dítěti, pokud už mluví anebo mít dost trpělivosti, když nám něco vysvětluje „rukama, nohama“. Na konci každé seance se zeptám, pokud jde o větší dítě: „budeme o tomto mluvit s rodiči?“ Když je dítě tzv. v potížích, není nikdy samo. Vždy je vtaženo do systému: rodina, škola, kamarádi….