Z českých médií jsem se dočetla, že počet žen v komunální politice postupně roste, tak jsem měla radost. Prý to tímhle tempem bude 50:50 v roce 2038, psalo se na webu a je to kalkulace Fóra 50%. Šnečí tempo. 24 let. To je další generace a půl. Británie oproti Čechám není žádný ráj, co se týče ženské účasti ve veřejné sféře, ale tak nějak je tady věnovaná pozornost i něčemu jinému než velikosti poprsí, délce noh či sukně žen. Guardian má dokonce vlastní sekci – Ženy v politice. Což je sice fajn, ale taky to ukazuje na to, že je to pořád něco mimo rámec normy, jinak by tomu nemusel být věnován speciální oddíl.
Neumím si ale představit, že by nějaká žena, která má o sobě nějaké mínění a má pocit, že dovede ve veřejné sféře něco dokázat, kandidovala v noční košili. Nebo doslova říkala Otevřená radnice – vyšpulená zadnice. Co k tomu kandidátky vede? Opravdu si myslíme, že pokud nebudeme schopné nasednout na správný úd nebo ukázat, co někteří chlapi chtějí vidět, tak to nikam nedotáhneme? Pořád mě zajímá, jestli je to práce společnosti a vymývání mozků prostřednictvím médií, reklamy, a, ehm, patriarchátu? Nebo se ty ženy chtějí pochlubit a ukázat smysl pro humor? Já bych chtěla, aby moje starostka a senátorka řekla, co si myslí o platové nevyrovnanosti mezi muži a ženami, co si myslí o EU nebo o nezaměstnanosti. Mě osobně je jedno, jak vypadá. Já potřebuju, aby věděla, co má dělat, orientovala se. A jestli to dělá v triku nebo halence a s řasenkou nebo bez…
Zároveň jsem v sobotu měla možnost nahlédnout do lokálního, Colne Valley, pohledu na ženskou otázku v místním Red and Green Clubu. Co hlava to názor. To mě nepřekvapilo. Některé myšlenky ale byly nové. Právnička přednášející o procesu spojeném s tzv. Bitvou u Orgreave, prohlásila, že je sice víc právniček, ale prostředí se nezměnilo, a je třeba „mít kalhoty“. Bylo zajímavé dozvědět se, jak severoanglické ženy prožívaly dobu hornických stávek v 80. letech, jak přejímaly role mužů a nabraly síly bojovat s každodenním sexismem, kterému musely čelit, a jak to mnohé z nich přivedlo ke zjištění, že je super mít rodinu a starat se o partnera, ale že pokud budou chtít, mohou také do politiky a do odborů a na školu. Věřím, že všechno zlé je pro něco dobré. A tahle děsná zkouška pomohla vytvořit aktivní občanky.
A v souvislosti se sexismem a také tím, jak se zapojují muži, se mluvilo o pěkné herečce z Harryho Pottera, která se ambasadorkou kampaně OSN (foto nahoře a vpravo). Ano, tak je Emma Watson vnímaná. z kampaně HeForScheDcery kolegyň v práci šílely z jejího projevu. Já osobně nepotřebuju, aby měl feminismus „hezkou tvář“, ale co už. A taky padla řeč na holčičku z Norska, která si brala o dvě dekády staršího muže. Začalo to blogem, který najednou četlo celé Norsko – holka řešila, co si vezme na sebe, jak to bude se sexem…bylo z toho haló! Všichni byly děsně pohoršení, jak je to možné. Naštěstí to ale byla jenom brilantní kampaň norské větve charity Plan, která se zabývá pomoci dětem v rozvojovém světě. Můžete se podívat, jak Thea řekne ne a jde si po svých. 39 000 děvčat denně tu možnost nemá! Jo denně! Ale nad tím se nepozastavujem.
A na konec víkendu jsem zavítala do vesnice Fewstone, kam mě přivedla záhada místního hřbitova, na které leží v jednom hrobě dva muži, kterým někdo vytesal na náhrobek špatné datum. Jeden údajně zemřel 29. února, ovšem ne během přestupného roku. A druhý dokonce 30. února. Žena, která v hrobě leží, má u svého jména zcela normální datum. Náhoda? Opilý mistr kameník?
No a čirou náhodou byla v místní kostelní kavárně výstavka, která zachycovala malé každodenní pravdy perem a tužkou a pastelkami. Rukou Jacky Fleming. Když položíte oblečení na zem, tak se samo znova objeví ve skříni. Obrázek jsem si vypůjčila z jejího webu k nekomerčním účelům a v rámci osvěty, tak snad mi to promine.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
