Shrňme si ve zkratce, že ukrajinská krize je výsledkem konfliktu zájmů mezi tzv. Západem a Ruskem o uspořádání postsovětské východní Evropy. Západ, tedy především USA, tu hájí princip globální západní hegemonie v podobě amerického unilaterarismu, pohrobka studené války, který je ve stále větší krizi, jak ukazuje katastrofa americké politiky v Iráku, Afghánistánu a Libyi. Rusko hájí svoje regionální, velmocenské zájmy, které se utvářely po staletí a nepodařilo se je „šokovou terapii“ lobotomicky odstranit, svoje právo na slovo v Evropě a ve světě a zároveň paralelně s tím řeší domácí krizi legitimity režimu. Ukrajina hájí svojí státní jednotu, zkoušenou dvacetiletou sobeckou politikou místních politických oligarchů, kteří ukrajinský stát a společnost ohlodali na kost, takže jí nyní má stmelit společný nepřítel, krev a železo a nejasná naděje na „evropskou budoucnost“. Evropská unie se rozhodla, že evropský mír dosáhne nejlépe vyloučením Ruska z Evropy, vystavěním symbolické zdi na ruské hranici a konfrontací po boku USA. Z Bruselu je do Washingtonu prostě blíž. Zbrojní průmysl, vojáci a bezpečnostní specialisté budou mít po chudých rocích zase žně. Nakonec oni to přece říkali vždycky...a na obou stranách.

Ať chceme nebo ne Západ má díky zdlouhavé ukrajinské krizi i prvoplánovému symbolicko-emočnímu účinku anexe Krymu a nyní pádu letadla MH17 „potvrzeno“, že Rusko představuje bezpečnostní riziko a NATO našlo nový raison d'etre pro svojí nejbližší budoucnost. Rusko už má konkrétní tvář nepřítele, kterou si částečně pomohlo nakreslit samo, ale který na Západě dominantně překreslili v dávných konturách z časů Napoleonova tažení do Ruska. Jak se obraz kreslil ale nikoho nezajímá. Důležitý je bezprostřední vjem.

Evropa svojí šanci po roce 1989, respektive 1993, epicky zbabrala. Ukrajinská krize je jenom konec jednoho dlouhého příběhu západní hybris, středoevropské a východoevropské fobie a nepovedené ruské transformace z impéria v národní, demokratický stát. Poučení z něj ale v nejbližší době nečekejme, protože po něm nebude poptávka. Ani v Evropě, ani v Rusku. Všechno to jsou poznatky ze kterých by Středoevropanům měly vstávat hrůzou vlasy na hlavě, pokud by ale u nich byla alespoň minimální snaha o to reflektovat svojí faktickou geopolitickou polohu, demýtizovat vlastní historickou zkušenost a ochota o to rozhlédnout se po dnešním světě a Evropě. Jenže Středoevropané se prostě bojí Ruska, což byla a je základní strategie a alfa a omega jejich zahraniční politiky. A nyní se bojí takzvaně oprávněně.

Slabý arzenál metod soft power, který Kreml měl v minulosti, se nyní umenšil na absolutní minimum. To pro budoucí vztahy v rámci postsovětského prostoru a Evropy není vůbec dobrá zpráva. Krym dokázal ruskou teritoriální agresivitu a potvrdil rusofóbní tezi starou už skoro tři století, že Rusko má zase teritoriálně světovládné zájmy. Tragédie MH17 teď vzbudila emoce spravedlivého hněvu vůči bezohledným metodám Rusů v rámci velmocenského soupeření (o stejně bezohledných metodách jiných velmocí pomlčíme, protože nejsou Rusko a vůbec jde o něco jiného). No, neříkali nám to?

Psali jsme:

Vladimír Franta: Úloha Ruska v katastrofě malajsijského a korejského Boeingu: dvě výročí

Jiří Řezník: Let MH17 ve světle průběžné a závěrečné zprávy, 2. část

Jiří Řezník: Let MH17 ve světle průběžné a závěrečné zprávy 1

Maria Zacharovová: Skutečný cíl vyšetřování v Nizozemsku? Zdůvodnění předem vznesených obvinění

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.