Ze všeho dohromady vycházela zvláštní podivnost, až strach, kterému jsem nerozuměla. Kdyby mi tehdy dal někdo přečíst jeden ze soudobých článků kritizující VP pro „zatuchlost" a outsiderství, asi bych s ním rozpačitě souhlasila, protože jsem sama něco takového cítila, i když jsem vlastně nevěděla, zda je to dobře či špatně. Veletržní palác byl prostě jiný, nevypadal jako galerie u nás nebo v cizině.

Když jsem se dostala na AVU a přestěhovala se do Prahy, začala jsem NG navštěvovat často a Veletržní palác si zamilovala právě pro jeho suverénní podivnost tak podobnou povaze umění. Stal se pro mne oázou klidu, kde bylo stále možné něco nového objevovat a na chvíli se opravdu stát jakoby neviditelnou – přestat existovat jen plout od jednoho světa uměleckého díla k druhému. Expozice ani aktuální výstavy se nikdy nevtíraly a nepodléhaly trendům módy, jako téměř vše mimo tento hermetický svět. Pokládala jsem Veletržní palác za jakýsi svůj další domov, protože jsem se tu cítila svobodná a zároveň ne sama. Díla byla prezentována v jasné struktuře, tak aby mohla plně zaznít a expozici jen jemně doplňovaly informační texty, které měly v některých místech podobu i krátkých medailónků s fotografií umělce. Úryvky básní, ukázky soudobého designu, které se týkaly i zbraní a dopravních prostředků nejen dokreslovaly celkový obraz doby, ale samy zastávaly nějaký typ estetické kvality. Veletržní palác, jeho expozice a výstavy promlouvaly k divákovi skrze jazyk umění, což už dnes bohužel galerie nedělá. Na místo toho chrlí informace vyprodukované určitým společenstvím.

Po vynuceném odchodu Milana Knížáka se suverenita a sevřenost galerie začala rozpadat. Teprve když nové vedení galerie pozměnilo konec expozice současného umění a poměrně úzký koridor zaplnilo barevnými malbami velkých formátů, uvědomila jsem si, jak je celá expozice vyrovnaná a citlivě sestavena. Stačila malá intervence a celý dojem se změnil. Tuto nepovedenou část expozice uvádí nabubřelý text o současném umění, který působí v kontextu mohutné historie prezentované Veletržním palácem a jeho expozicí trapně a naivně. Zdá se, že lidé, kteří začali do galerie intervenovat, vůbec nepochápá povahu umění. Tento trend lze sledovat dále i v současné koncepci galerie pod jiným vedením.

Za krátké éry Vladimíra Rösela a provizorního ředitele Víta Vlnase Veletržní palác jen pozvolna upadal. Rozdílné požadavky veřejnosti vedení populisticky přijímalo, ale chyběla, možná bohudík, koncepce. S otevřením série šesti výstav, kterými se uvedl nový ředitel Jiří Fajt, však ve VP jednoznačně přišla změna motivovaná snahou dohnat ostatní, za každou cenu nevybočovat. Najednou to ve VP začíná vypadat jako uvnitř komerčního časopisu. Na výstavu Oskara Kokoschky zvou mohutné panely se zbytečnou vizuální vatou a efektní velko-formátová fotografie. Výstava pokračuje ve stejném duchu. Autentický styk s dílem, čili to, co je na výstavě nejpodstatnější, zůstává v pozadí. Důležitý je uměle vytvářený humbuk kolem tvůrce. Je to stejné jak v současných filmech, které z obyčejných situací, silných právě svou banalitou, vytváří dramata podle vzoru amerických akčních filmů a stávají se tak nudnou fraškou. Výstava je v podstatě pokusem vytvořit akční drama na téma Oskar Kokoschka s řadou zbytečných zápletek, chabých hereckých výkonů a laciných, i když finančně velmi nákladných efektů. Jako celku jí chybí tvar, také kvalitních děl autora je zde žalostně málo, což se snaží vyrovnat zapůjčená díla od jiných autorů, která se ke Kokoschkovi často váží jen povrchními souvislostmi. Divák nemá čas vnímat, jelikož na něj ze všech stran útočí různý typ informace a z výstavy si odnáší jen zmatek. Především jde o vytvoření pocitu odbornosti ze strany výstavního týmu, o které vlastně vůbec nevíme, k čemu je dobrá. Na to se ale divák vůbec nemá ptát. Má být oslněn světovostí naší galerie a jejím finančním bohatstvím.

Podobně jsou řešeny všechny výstavy, přestože se formálně liší, jelikož jsou zacíleny na různé typy diváků. Nelze přehlédnout ani nově zrekonstruovaný „book shop" zaplněný cizojazyčnými knihami německého nakladatelství. „Alespoň teď nemusí lidi jezdit pro knihy do zahraničí" dodává prodavačka a přesně vyjádří smysl celého nového konceptu – mít vše, co mají v zahraničí, vypadat úplně stejně, abychom náhodou nebyli horší. Takový postoj pramení z komplexu vlastní méněcennosti, se kterým se nemohu ztotožnit.

Galerie podléhá nebezpečnému trendu současné doby. Napomáhá udržovat člověka v permanentním rozostření smyslů, aby nebyl nikdy sám, aby neměl čas se zamyslet, udělat něco samostatně bez vnější kontroly. Příkladem jsou třeba nově zavedené televize ve výtahu, na kterých se vysílá reportáž o programu národní galerie. Ve skutečnosti nejde o to někoho informovat, jen ho udržet ve stavu permanentní nesoustředěnosti, aby tak mohl být snadno manipulován. Je to vlastně druh indoktrinace, který se rozšířil ve společnosti tak plíživě a podprahově, že se nám zdá směšné o něm v těchto kategoriích uvažovat. Postupně se tak zbavujeme svobody otupováni pocitem vlastního pohodlí a lákavých možností. Omezenost možností, kterou determinuje prostředí už nevnímáme.

Ve většině částí expozice VP se ještě cítím svobodně, ale postupně těchto ostrůvků stále ubývá, jako jich ubývá všude i na Akademii výtvarných umění. Jakoby přišel nějaký virus. Vytrácí se zážitek a do popředí se dere účast na kolektivním otupění.