Německé pojetí "Fiskalunion", které má v EU nahradit, znamenalo vytvořit kontrolní orgán, jehož náplní bylo zjišťovat jak jednotlivé státy (eurozóny a potažmo celého EU) dodržují ve svých státních rozpočtech stanovené fiskální cíle, jinými slovy, jen jak naplňují německou „politiku úspor". Pomoc ekonomicky slabším zemím Němci, jako lídři eurozóny, koncipovali ve formě specielních podpůrných evropských programů.

Ne, že by anglosaské pojetí fiskální unie Němci neznali, vždyť jej sami použili po sjednocení Německa, kdy bohatší Sever dotoval slabší Východ. Problém spočívá v tom, že by plná fiskální unie v eurozóně (i celé EU) vyžadovala obrovské množství peněz na přerozdělování a dotace pro její slabší členy. Nezapomínejme, že ještě dnes - po dvaceti pěti letech od sjednocení - vydává německá vláda každoročně na sociální dávky, zdravotnictví a důchody v bývalé NDR 75 miliard euro, což jsou peníze vydělané v Západním Německu, nikoliv na území někdejšího NDR. Poznámka na okraj: a to má bývalá NDR (bez Berlína) jen asi 13 milionů obyvatel! Příjem na jednoho obyvatele je v NDR stále daleko nižší než v západním Německu. Německá vláda má s přerozdělováním tu smutnou zkušenost, že nakonec není ani jedna spokojena strana. Sever proto, že má dojem, že dává příliš mnoho a Východ naopak proto, že dostává stále příliš málo. Ve své podstatě jde o neřešitelný konflikt zájmů.