Výchozí německá pozice byla křišťálově jasná a průzračná. Němci dospěli k závěru, že řecké dluhy jsou už dnes zcela nesplatitelné, tak proč k nim přidávat ještě další. Za nejlepší řešení pro obě strany považovali - obdobně jako v nefungujícím manželství - kultivovaný rozvod. Řecko by opustilo eurozónu a Německo by se spolu s ostatními zeměmi zavázalo, že Řecku pomůže překlenout následný propad v životní úrovni tak, aby nedošlo k sociálnímu napětí a výbuchům. Němci ji nazývali humanitární pomocí. Nevím jak laskavý čtenář, ale i já tuto alternativu podporoval. Myslím, že byla pro obě strany výhodná, respektive nejméně špatná ze všech dalších špatných řešení.

Problém se ukázal v tom, že tato alternativa hrubě nevyhovovala geopolitickým zájmům USA. Zástupkyně americké vlády oslovila Alexise Tsiprase s následující nabídkou: „můžeš zůstat v eurozóně za dvou předpokladů: za prvé, nespojíš se s Ruskem a Čínou, za druhé neodejdeš z NATO. Vzhledem k tomu, že máme většinu hlasů v MMF, můžeme Ti přislíbit i významné půjčky z jeho strany. Obě strany si plácly. Grexit nebyl ani v zájmu Francouzů, takže se přidali k této dohodě jako třetí strana a následně Francois Hollande poslal do Athén skupinu poradců, jejimž úkolem bylo připravit podmínky, které mělo Řecko vůči svým věřitelům splnit.