V našem případě to byla trestní výprava proti „kontrarevolucionářům“, kteří odmítli sovětskou cestu ke komunismu a chtěli ji nahradit naši vlastní, nazvanou „socialismem s lidskou tváří“. Sovětští soudruzi toto odmítnutí vyhodnotili jako kontrarevoluci a pokus o vyvedení ČSSR ze zóny sovětského vlivu a po několika marných jednáních s tehdejším vedením KSČ o „odvolání“ kacířských názorů, naposledy v Čierne nad Tisou, poslali v srpnu 1968 do ČSSR svá vojska.

Nejlepším důkazem, že skutečně šlo o trestnou výpravu je, že v prvním kroku po obsazení Prahy bylo zajato vedení KSČ a odvezeno do Moskvy k „odsouhlasení“ tzv. Moskevských protokolů, jejichž podpisem se vzdali svých kontrarevolučních bludů (plný text protokolů najdete ZDE). Právě odvolání kontrarevolučních bludů byl hlavním cílem sovětské kárné výpravy. Teprve o dva měsíce později schválilo Národní shromáždění Smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, který se protáhl na plných 23 let. Období Pražského jara definitivně uzavřelo zasedání ÚV KSČ v prosinci 1970, kde byl přijat dokument „Poučení z krizového vývoje“, který zahájil éru tzv. normalizace společnosti. Sen o socialismu s lidskou tváří tak navždy zůstal jen snem.

Kde udělali soudruzi z ČSSR chybu

Soudruzi udělali hlavní chybu v tom, že dostatečně nevyhodnotili zkušenosti z pěti křížových výprav proti kacířským husitům (ZDE) a z maďarského povstání v roce 1956.