1)      Základní leitmotiv proruských kritiků sankcí zní: „do ničeho se nepleťme, nás se to netýká, hleďme si svého, ať si to tam vyřeší sami“. Politický isolacionismus a partikularismus. USA do jeho pasti několikrát uvázly, aby jej definitivně opustily vstupem do obou světových válek, z nichž vyšly silnější než kdy předtím. Tento příklad lze najít v historiích mnoha zemí a poučení je vždy stejné – isolacionismus „hleďme si svého a svět nechme být“ znamená pro daný stát úpadek nebo rovnou katastrofu. Je efektivnější se zapojit do různých koalic a spolků, a problémy řešit raději vně, než přijdou dovnitř vlastních hranic.

2)      Zvláštní subvariantou libertánského isolacionismu je myšlenka „nechme na obyčejných lidech, ať dělají zahraniční politiku individuálně sami, třeba bojkotem ruského zboží.“ Sympatizant takové myšlenky, chtěl-li by být důsledný, by musel být zároveň čistým anarchistou, tj. zastáncem neexistence jakéhokoliv státu. Základním úkolem jakéhokoliv státu je ochrana před vnějším nebezpečím, tj. stát musí vykonávat nějaké (lepší či horší) zahraničně-politické akty.

3)      Každý zahraničně-politický akt má dopad na ekonomiku, tj. vznik a zánik pracovních míst. Kritizovali ti, co nyní žehrají nad ztrátou několika desítek či stovek míst v důsledku sankcí, že jich tisíce přibylo v důsledku např. vstupu do EU? Oplakávali snad zánik RVHP, v jehož důsledku zanikly desetitisíce pracovních míst v tehdejších státních podnicích? Zároveň v důsledku každého zahraničně-politického aktu nová místa i vznikají, aniž by se to ve složité pavučině liberální ekonomiky dalo přesně zjistit a vyčíslit. Je pravděpodobné, že v důsledku sankcí se otevírají i jiné nové možnosti, v jejichž důsledku pracovní místa vzniknou… Ta ovšem jistě nebudou tak hlasitě oslavována těmi, kterým se momentálně hodí do krámu kritika jejich zániku.

4)      Demagogií podle jedné z jejich definic je spojování logicky nesourodých věcí. Kritizování sankcí ve vztahu k zániku nějakých pracovních míst je právě tímto případem. Správnou otázkou je, zda jsou sankce účinné, zda jsou správné, případně kolik pracovních míst je zapotřebí obětovat výměnou za dosažení daného cíle a zda je to únosné. Pokud jsou sankce užitečné či nezbytné, může být třeba i 5 tisíc míst výhodnou cenou. Pokud nejsou, nestojí ani za jediné.

5)      Populismus podle jedné ze svých definicí nesystémově upřednostňuje malý okamžitý užitek před větším, dlouhodobým. Vychází vstříc okamžitým pudům před dlouhodobými ctnostmi. Nabízí rychlé ukojení momentálních žádostí za cenu sejití ze správné cesty. Ztráta místa je jistě vážnou individuální svízelí (i když vzhledem k našemu sociálnímu systému nikoli zase tak osudovou). Stát se však nyní ochráncem „nezaměstnaných kvůli sankcím“, jejichž případy se dají daleko barvitěji, konkrétněji a rychleji vykreslit než abstraktnější cíle zahraniční politiky, přesně tímto populismem je. Je snadné a politicky rentabilní (stejně jako cynické) se zaštítit konkrétním jménem českého nezaměstnaného a sbírat body, daleko těžší je vzít odpovědnost za komplexní zahraniční politiku, potažmo za její důsledky, které se často projeví až v budoucnosti. Daleko podstatnější otázky, než „Co řekneme zaměstnancům v Madetě?“, jsou: „Co účinnějšího než sankce zastaví Rusko ve své expanzi na západ?“, „Nebudeme-li dělat nic, nebudou muset další generace zaplatit mnohem drastičtější cenu, nežli je několik stovek pracovních míst v současnosti?“ nebo „Nejsou sankce jen nejméně bolestnou ze všech ještě bolestivějších variant?“