Antonín Novotný – dodávalo se: „ke všemu ochotný“. Nebo měl také přízvisko „Der schöne Toni“ neboli „Krásný Tonda“, poněvadž v jakési anketě o nejlíp vypadajícího evropského státníka zvítězil. Aspoň že to. Ale na druhou stranu v době nejkrutější normalizace, kdy už dávno abdikoval, se po Praze překvapivě šířilo: „Toníku, promiň!“ V jedné smíchovské hospodě, kde mastil s ostatními důchodci mariáš, neopomenul vždycky poznamenat: „Vidíte chlapi, co sem vám říkal, todle by za mě možný nebylo!“ Asi ne. S chotí Boženkou si na Hradě pouštěli všechny české filmy (peroutkobijec Zeman vypadá leda tak na „Trhala fialky dynamitem“), a když první dáma viděla nemravné „Mučedníky lásky“ Jana Němce, málem to s ní seklo, nicméně její „Der schöne Antonin“ promítání v kinech nakonec povolil.
Toníku, promiň. Já jsem měl čest se s ním setkat v proslulém krejčovském salonu u Adama, kde na mě šili oblek do nějakého filmu. Octli jsme se spolu v čekárně sami, tenkrát se to s ochrankou ještě tolik nepřehánělo. Mladý herec a prezident. Já na židli, on stál u okna. Ticho. Já koukal zarytě před sebe, prezident do ulice. Jen decentní tikot empirových hodin. Pršelo. Mlčení. Trapnou pauzu třeba něčím přerušit. Po soudružsku poučit dekadentního filmového milovníčka-hejska. Pomyslel si zřejmě prezident. A se zasněným pohledem do deštivé clony pronesl zvolna, moudře, státnicky: „Prší nám obilí…“ Musel jsem se kousnout do rtu. Naštěstí ho vzápětí odvedli do salonu. Toho krásného Tondu…
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
