Jako paralelu citujeme Aleka Ivanova a jeho text (2015) reagující na rusofobii

„Dobrý den. Jsem ruský okupant. Okupoval jsem Sibiř. Nyní tam těží ropu, plyn, hliník a ještě fůru všeho možného užitečného. Teď jsou tam města, v nichž se staví mnohaposchoďové domy, už tam neprodávají ženy za sobolí kůže. Okupoval jsem Pobaltí, dal jsem mu elektrárny s továrnami na radiotechniku a automobily. Řekli mi, abych odtamtud odešel, teď tam mají toliko baltické sardinky (šproty v konzervách) a vlastní obyvatelstvo v produktivním věku umývá Evropě WC“ (…)  –   Alek Ivanov (autor „antirusofobního“ textu, na jehož motivy blogger Jevgenij Žurov vytvořil v roce 2015 youtubové video)

Tento článek pojednává o tom, že zdaleka ne vždycky byla na pořadu dne propracovaná rusofobie, animozita jak z učebnice vystřižená, jíž Západ vychovává další generaci vlastních obyvatel k nenávisti vůči Rusku, a to téměř na genetické úrovni. Mezi ikonické obdivovatele SSSR, potažmo Ruska, přitom patřili velikáni jako Lion Feuchtwanger, Thomas Mann, H. G. Wells, G. B. Shaw, Charles Chaplin a další.  Existovala éra, kdy Rusko bylo považováno za strategického spojence, což se týká období, ve kterém Evropě i Americe teklo do bot a kolektivní bezpečnost visela na vlásku, který se vzápětí přetrhl.

„Mise do Moskvy“

Spojené státy Americké mají ve své historii éru zvláštního bratříčkování s Ruskem. Dokud se nezačnou pálit knihy, jež to krom jiných zdrojů dokládají, dokud knížky nevzplanou na hranici polité benzínem, jak to vidíme v Bradburyho dystopickém románu 451° Fahrenheita, budou muset mít USA stále máslo na hlavě. Budou se muset vždy zastydět, kdykoli se znovu vytasí s protiruskými sankcemi. Je přitom jedno, zda k sankcím vedou důvody politické či hospodářské. Ve skutečnosti Americe nejde o nic méně, nežli o likvidaci konkurence na cestě za ziskem. Účel světí prostředky. Je-li to tak, pak je každý důvod dobrý, tedy i ten vylhaný nebo amorální.