Prezidentští kandidáti současní mají, domnívám se, na rozdíl od mnoha kandidátů a zejm. prezidentů minulých, problém: Nemají silný životní příběh, kterým by voliče oslovili. A bez minulého hutného příběhu tvořit budoucí obsažné vize nelze. Zůstanou jenom prázdnými floskulemi.

Většina minulých prezidentů měla silný životní, zejm. politický příběh; T. G. Masaryk – prezident osvoboditel, zakladatel samostatného státu, Edvard Beneš – jeho pokračovatel, prezident v exilu, organizátor domácího protinacistického odboje, obnovitel samostatného Československa; silný životní příběh musíme přiznat i těm, kteří jsou částí populace nyní kritizováni či dokonce odmítáni: Klement Gottwald – bojovník proti fašismu a nacismu, organizátor domácího protinacistického odboje, vytvořil silnou politickou stranu, kterou přivedl k vládě (to by neschopný blbec nezvládl), Antonín Zápotocký − bojovník proti fašismu a nacismu, politický vězeň v nacistických koncentračních táborech, Antonín Novotný – celoživotní politický pracovník vězněný jako politický vězeň v koncentráku, Ludvík Svoboda – aktivní bojovník proti nacismu za osvobození Československa, přitom v jednom období režimem pronásledovaný, s kladnou aktivitou v srpnu 1968, Gustáv Husák – aktivní bojovník proti nacismu, účastník Slovenského národního povstání (SNP), politický vězeň vlastního režimu … Václav Havel – přední disident, politický vězeň minulého režimu…

Nejde o to, jestli vám jsou (politické) životní příběhy uvedených vždy sympatické, zda byste do nich zařadili i záležitosti, činy, které považujete za záporné; podstatné je, že se takovými silnými (politickými) životními příběhy prezidenti vyznačovali. Ať je nebo není každý jednotlivý životní příběh pro jiné obdivuhodný či odsouzeníhodný – v každém případě byl. A byl a je široce sdílen. A není ani podstatné, jak se utvářel – u některých se tvořil desetiletí, u jiných musel být spěšně utvořen; kupř. u Václava Havla se příběh musel rychle a pracně vytvářet, protože on byl v listopadu roku 1989 bez obecně sdíleného příběhu, věděla o něm čtyři procenta občanů republiky; příběh nebyl široce sdílen a byl v mnoha ohledech podezřelý (kupř. že se jeho hry se hrály na Broadwayi – ovšem v zastrčeném divadélku s padesáti židlemi, kterých tam jsou tucty, a diváky byli většinou novináři s volňáskem; ceny, honoráře a dotace ze západních zemí měly charakter výlučné a bohaté existenční podpory; materiály bývalé tajné státní policie, Státní bezpečnosti, StB, jež se ho týkají, jsou pro jistotu pod zámkem, viz tzv. Sachrův fond, pokyn federálního ministra vnitra z 2. 4. 1990 atp.). A nemylte se: tzv. „anticharta“ (manifestované odmítnutí tzv. charty 77 v podstatě všemi uměleckými beneficienty tzv. kulturní fronty v r. 1977) k širší známosti signatářů tzv. charty 77 v zásadě nepřispěla.