A. Mitrofanov minulý týden popsal v Právu nominaci J. Kellera coby lídra za ČSSD do Europarlamentu jako dobré a moudré rozhodnutí. K tomu je třeba dodat, že J.Keller coby nestraník není asi zběhlý v politickém lobbyingu, ale tuto pro Europarlament silně potřebnou dovednost dovede dokonale vyvážit svou jasnou argumentací se svěží dikcí. Takovou dikcí, že při ní usíná jen leda K. Schwarzenberg, který ostatně již usíná i při svém vlastním expozé. Za sebe jasně dodávám, Kellerovu kandidaturu zřetelně vítám a také dobře vím o řadě pozitivních reakcí, nejen z řad členů ČSSD.

Ovšem zaslouženě sympatická a známá tvář může svádět ČSSD k efektu španělské stěny, za kterou se mění špinavé prádlo mezi po sobě jdoucími hereckými (tedy politickými) vystoupeními či jednáními. Jistým instruktivním příkladem takového efektu jsou t.č. některé obchodní řetězce, kde pohodové plakáty se známými celebritami mnohdy překrývají tamní nepříliš dobré pracovní vztahy a podmínky, ba i občasný podraz na zákazníka.

Pro ČSSD jakožto stranu spíše eurooptimistickou (někdy i některými označovanou  až za eurohurejskou) jsou eurovolby spíše než (euro)pohodovové, (euro)neuralgické.

A navíc nyní budou probíhat v období, které není pro ČSSD nijak jednoduché a šéf strany a nyní i pověřený premiér, kulantně řečeno (skoro masochisticky, neboť si tím sám pod sebou podlamuje stoličku), dost váhá s realizací slibů, které sám při potírání vnitrostranického puče dal, např.: