Odpovědi na neustávající oslavy jsou především tyto:

1/ Lidé si pád komunistického režimu už dávno přáli. Ti angažovaní a odvážnější už předtím demonstrovali a vyžadovali lidská práva. Lidé určitě nežili špatně a také asi by si nezoufali, kdyby se poměry nezměnili. Nicméně vznikly určité možnosti, že nebudou trestáni, když si zademonstrují. Okupací sovětskými vojsky v r. 1968 ztratili komunisté přízeň většiny obyvatel. To nebylo jen samotnou okupací, se kterou ani většina komunistů nesouhlasila, ale tím, že se komunistická strana už stala jen kolektivem zaprodanců, protože ze strany vyloučila ty poctivé, kteří chtěli odvážněji řešit problémy země v šedesátých letech. Normalizace proto podle toho vypadala jako ospalý pasivní návrat starého systému, o kterém bylo předem jasné, že nic nepřinese.

2/ Vznikl jakýsi kulturní prvek zvaný oslava Sametové revoluce, která sama od sebe určitě nebyla revolucí. Vzniklo cosi, co si lidé přivlastnili jako převrat, který udělali oni, aby mohli být na něco hrdí. Ano, my jsme tenkrát šli proti obuškům a vznikl střet s mocí, my jsme nechtěli komunistický režim.

3/ Vždy, když se dozvídáme zákulisí převratu, které z něj dělá defacto palácový puč, můžeme doložit, že spontánní vystoupení lidu vlastně tento převrat potvrdilo, vtisklo mu legitimitu, prostě lidé chtěli to, co se stalo. Ti, kteří to nechtěli, zalezli a starý režim nebránili zvláště proto, že viděli spontánní vystoupení statisíců lidí na náměstí. Proto nelze říci, že není co oslavovat. Minimálně se zabránilo nějakým násilným střetům s fundamentálními komunisty. Ale zase nějaká velká zásluha to není a nebýt Gorbačova a Reagana, změny by se nekonaly.