Čtrnáct let svého života – celé dětství a mládí – jsem prožila v Sovětském svazu. V té době byla už komunistická ideologie v posledním tažení. My, pionýři, jsme jí věřili, ale jen napůl, nikoli vážně. To, v co jsme skutečně věřili, byl mír. Propagandistická mašinérie, která byla spuštěna na úsvitu sovětské éry, fungovala spolehlivě, ale produkovala spíše pacifistickou než komunistickou rétoriku. „SSSR je baštou míru“, „Světu mír!“ – tato hesla byla napsaná na stěnách všech školek a škol. Hodina míru byla vždy první hodinou každého školního roku, v každé třídě. Písně a básně o míru byly na programu každé pionýrské akce (a že jich bylo víc než dost). Holubice míru zdobily každou třídu, každou nástěnku a každý žákovský sešit. Věřili jsme v tyto holubice – tak upřímně, jak to umí jen děti. Víra v mír byla nedílnou součástí sovětského dětství, a tedy i osobnosti každého z nás. Tato víra se zdála být neměnná – pro všechna další staletí.

A také jsem pochopila, že válka je tak strašná, že ti, kdo ji poznali – mlčí. Můj dědeček prožil čtyři roky ve druhé světové válce, ale o frontě nepromluvil ani slovo: svým mlčením chránil své děti a vnoučata.

Dnes se ruské tanky pohybují po cizím území. Sotva tomu mohu uvěřit. Můj vnitřní nesouhlas s tím je tak hluboký, že se mi chce výt. Je těžké vybrat slova, žádné není dost silné. Hořkost, hněv, strach, bezmoc – v nekonečné míře. Zprávy z 24. února 2022 mě zdrtily. Můj svět nepřevrátil, můj svět je prostě zničen. Nechápu, proč očkování pacifismem nepomohlo.