Dvě procenta HDP, které předseda vlády Bohuslav Sobotka slibuje na obranu, to jsou obrovské peníze. Veškeré příjmy státního rozpočtu ve výši 1,1 bilionu korun představují 23 procent HDP. Hauzírovat se dvěma procenty znamená odříznout skoro desetinu všech státních zdrojů. Připomíná to desátek z časů nevolnictví. Ale řekněme, že to je cena svobody. Otázka zní, čí svobody.

Česká expediční armáda nemá nejmenší šanci ubránit republiku. Specializovala se na to, jak se namočit do cizích operací v jiných zemích a nabízet se jako cíl. Doma však nedokáže ani ohlídat vlastní muniční sklady a je připravena leda tak šlapat chodník ve společných hlídkách s policií. Předplácíme si tedy, že nás bude zachraňovat někdo jiný. Případně, že nás v předstihu někdo obsadí v rámci bratrské pomoci.

Naštěstí žádná válka není a ani nehrozí. To není nic proti obraně, lzte ji zapojit i v době míru. Dovedu si představit zbrojní výdaje jako formu fiskálního impulzu pro rozvoj ekonomiky. Prostě se vyrábí něco, co nepotřebujeme, ale zaměstná to lidi. Je to tradiční politika, jak připomíná Hladová zeď z časů Karla IV. (i když šťouraví historici tvrdí, že i ta nakonec měla nějakou reálnou obrannou funkci). Pokud však zbraně, které nepotřebujeme, nakupujeme draho ze zahraničí, je to fiskální pomoc někomu jinému.

Mluvme konkrétněji. Dvě procenta HDP, to je řádově sto miliard korun. Lze to srovnat třeba s průměrným ročním přídělem z evropských fondů. I při nadsazených českých cenách by se za ni dalo postavit 100 kilometrů dálnic.