Britská Labour Party prožívá „perestrojku“ na plné pecky, jen to není Gorby, ale Corby(n). Ocitl se v čele celkem náhodou. V parlamentních volbách 2015 byla Labour děsuplně bita (ve Skotsku jí zbyl jediný poslanec!), a tak první volba nového předsedy po odchodu hrobařského Milibanda byla hlavně o tom, na koho následující neúspěchy hodit. Jeremy Corbyn, hlásící se k dávné socialistické minulosti strany z časů Tonyho Benna, byl navržen téměř mimochodem. Celkem bezvýznamný poslanec, šéf etické komise, nikoho neohrožoval.

Jenže nastalo něco úplně jiného. Teprve nástup výrazně levicového kandidáta na předsedu přilákal ke straně zejména mladé lidi. Začali také pracovat zcela odlišnými metodami, zejména přes sítě aktivistů, kteří se koordinují po internetu. Jejich mobilizační metody mají hodně společného s tím, jak v Americe budoval svoji volební pozici socialista Bernie Sanders. Podobné je to i v tom, že úspěch se neodpouští, zejména těmi, kdo byli strůjci předchozích neúspěchů. A tak Corbyn, stejně jako Sanders, se stal terčem podrazů stranické mašinerie.

Příležitost, jak ho semlít, nabízel Brexit, kde Labour znovu stála na prohrávající straně. Proběhl pokus Corbyna svrhnout palácovým převratem Národního výkonného výboru, který navrhl novou volbu předsedy, ale odmítl zařadit Corbyna mezi kandidáty. Až soud musel ujasnit, že předseda má právo na obhajobu pozice. Během prázdnin se tedy rozeběhla další přímá volba předsedy, a teď víme, že Corbyn už dostal 61 procent hlasů, skoro o tři body víc než napoprvé.

Zpráva je však mnohem dramatičtější, když sáhneme po absolutních číslech. Pro Corbyna hlasovalo 313 tisíc členů, podporovatelů strany a přidružených členů z 506 tisíc účastníků volby. Výsledkem voleb je tak nejen obnovený mandát předsedy, ale také posílení strany do té míry, že ji lze označit – slovy Corbyna – za nejsilnější evropské socialistické hnutí. Celkově má strana 654 tisíc různě definovaných členů.