Zbyněk Fiala: Evropa a zelené cíle

Zdá se, že Evropská unie trochu couvá ve své snaze být průkopníkem ve snižování uhlíkové stopy. Nebo aspoň brzdí po razantním startu, kterým bylo známé rozhodnutí 20 – 20 – 20, tedy stanovení trojích cílů do roku 2020 snížit skleníkové emise o 20 procent proti roku 1990, zvednout podíl obnovitelných zdrojů na 20 procent a doplnit to zvýšením energetické účinnosti o 20 procent. Ve druhém kole, které má navázat od roku 2015 do roku 2030, byl nyní ohlášen jako závazný jen první cíl – emise mají jít dolů celkem o 40 procent. Obnovitelné zdroje energie mají mít cíl jen pro celou EU ve výši 27 % z celkové energetické spotřeby. A pokud jde o energetickou efektivnost, nebyl zatím stanoven cíl žádný, čeká se na výsledky přezkumu dosavadních opatření.

Na druhou stranu, je to jen návrh. Ještě o něm budou jednat vlády, ta příští česká má v koaliční smlouvě, že podpoří návrh zákona o snižování závislosti na fosilních zdrojích, jaký mají třeba v Británii. Tedy závazek dlouhodobého každoročního závazného snižování uhlíku, aby dali jistotu investorům do potřebných technologií. Mohli by v tomto smyslu – taky aby se odlišili od svých podivínských předchůdců – zapůsobit na ostatní. Navíc, v květnu budou volby do Evropského parlamentu a po nich se obmění i Evropská komise.

Ale do hry začíná vstupovat ještě jeden významný hráč, „zelený průmysl“. Na tiskové konferenci Klimatické koalice, Duhy a Greenpeace, která rozhodnutí Evropské komise předcházela (ale nevládky už věděly ze svých zdrojů, co se chystá), vystoupil zajímavý host. Byl jím Ondřej Šrámek z Knauf Insulation, jejímž oborem jsou energetické úspory v budovách a „zelená řešení“. Přinesl hněvivou reakci generálního ředitele Tonyho Robsona na příspěvek předsedy Evropské komise José Barrosa ve Financial Times o cílech evropské klimatické a energetické politiky:

„Slova o potenciálu úspor a důležitosti jeho využití nemohou být krásnější a rozhodnější,“ sarkasticky píše na Barrosovu adresu. Jenže - „Kdyby byla pravda všechno to, co se o zvyšování energetické účinnosti říká, otvírali bychom každý měsíc jednu továrnu na izolaci. Ale protože to pravda není, tak jednu v Itálii zavíráme a místo toho otvíráme tři nové: v USA, Asii a Turecku.“

Příčina? Setrvačnost, pohodlnost, neinformovanost, dokonce i mezi manažery. „Věřím v tržní principy, ale zároveň vidím, že trh selhává, když v průmyslu nejsou realizována ani taková úsporná opatření, která mají tříměsíční návratnost! Intervence je nutná.“

Knauf je globální firma, ale mnoho z toho, co se v tomto oboru odehrává, dělají malé firmy, garážové projekční kanceláře, místní stavební podniky s několika dělníky, kteří nemusí mít bůhvíjakou kvalifikaci. A to je v časech krize a nezaměstnanosti zajímavé. Rozptýlená produkce v regionech, tvorba velkého počtu pracovních míst, odolnost vůči globalizaci – rekonstrukce a zateplování budov nelze vyvézt k nějakým chudákům v rozvojovém světě. Nový obor taky láká výzkum a dává příležitosti ke vzniku dynamických inovačních firem – to všechno by mělo lákat vlády.

Problém je, že mluvčím průmyslu jsou velké svazy průmyslu (jako náš Svaz průmyslu a dopravy) ovládané největšími firmami, které vidí růst a konkurenceschopnost jinak. Jsou velmi dobře organizované, mají profesionální aparát, skvělý přístup k vládám. Malé a střední podniky jsou rozptýlené, příliš neorganizované, nikdo z nich nemá čas, aby loboval po vládních chodbách. „Zelený průmysl“ je něco mezi tím – když pomineme „solární barony“, mafiánské zneužití prorůstání ekonomiky a politiky.

Nyní se tedy v EU prosadila konkurenceschopnost v pojetí těch největších. Ale spíš se lepí díry po chybách dosavadní klimatické a energetické politiky.

Na trhu je přebytek povolenek na dvě miliardy tun skleníkových plynů, takže není divu, že trh s povolenkami se zhroutil a jejich cena místo předpokládaných 30 euro za tunu spadla loni v dubnu dokonce na 2,46 eura. Průměrná cena za celý rok nakonec dosáhla 4,5 eura, což je pořád bída a maří to cíl celého sytému, aby odrazoval od energetické používání uhlí. Evropská komise už zasáhla a odložila dražbu celkem 900 milionů tun povolenek, z toho 400 milionů tun už v letošním roce.

Je však jasné, že to nestačí, a tak se objevuje v nových návrzích Evropské komise další nápad. Další povolenky se vloží do stabilizační rezervy, která bude automaticky reagovat na nabídku a poptávku. Zavádí se vlastně funkce „tvůrce trhu“, jehož hlavním nepochybným cílem bude cenu trochu zvedat. Na trhu by jich mělo být jen tolik, aby zajišťovaly zpřísněný závazek těm, koho se povolenky týkají, a sice snižování emisí skleníkových plynů po roce 2020 o 2,2 procenta ročně.

Jak vysoko mohou ceny povolenek vyšplhat? Tady to naráží na opačný cíl energetické politiky EU, která se musí vyrovnat s konkurenční nevýhodou Evropy v důsledku extrémně nízké ceny „frakovaného“ zemního plynu v USA. Jak dlouho to Američané vydrží, nikdo neví. Technologie frakování spočívá ve vhánění toxických chemikálií do podzemí, což děsí ochránce spodních vod. Někde těžbu provázejí vyvolaná zemětřesení. Ve Spojených státech se těží v odloučených oblastech, ale třeba v Británii, kde jsou ložiska téměř po celém území ostrovů, to vyvolává velice ostré konflikty s obyvatelstvem. U nás od toho naštěstí vznikající vláda podle textu své koaliční smlouvy úplně couvla.

Levný americký plyn snižuje výrobní náklady amerických vývozců, ale nejen tam. V evropských přístavech začaly přistávat tankery s kapalným plynem, které původně mířily do USA. Přebytek plynu srazil i evropské ceny – ale jen těm, kdo mohou tohoto přebytku z volného trhu přímo využít. Kdo je napojen na trubku a platí ruským dodavatelům dlouhodobě nasmlouvané ceny, tomu se naopak zdá plyn drahý. Když se to zkombinuje s propadem cen elektřiny, jak do nich stále víc promlouvají větrníky a slunečníky, které nepotřebují vůbec žádné palivo, dostaneme se k těžko pochopitelnému paradoxu – ani nejmodernější paroplynové elektrárny se při stávajících cenách nevyplatí a stále víc se dává přednost uhlí.

Kdyby byly vysoké ceny energie všude, pomůže to zavádění nákladnějších technologií pro energetické úspory a nasměruje nás to ke zvyšování energetické účinnosti a hledání levnějších alternativ. Ve skutečnosti jsme však byli vmanévrováni do situace, kdy zhroucený trh s povolenkami a nezvládnutá podpora alternativ naopak povzbuzují k používání uhlí. Těžko to mohlo dopadnout hůř. Kdo je stoupencem spikleneckých teorií, má o čem přemýšlet. Návrh klimatického a energetického balíčku Evropské komise v každém případě obsahuje také výzvu k tomu, aby podpora alternativ („politiky v oblasti energie a klimatu“) byla nákladově efektivnější.

Jak si to která země udělá, to je její věc. EU je připravena převzít mezinárodní závazek v oblasti snižování skleníkových plynů o 40 procent do roku 2030 (oproti roku 1990), ale striktní procento snižování emisí je určeno jen pro odvětví, které už nyní jsou regulovány emisními povolenkami.

Pokud jde o podíl obnovitelných zdrojů energie, cíl byl navržen na 27 % do roku 2030 pro celou EU, avšak bez konkrétních národních cílů. V oblasti energetické účinnosti dosud neproběhl přezkum, o který se má nový cíl opírat, takže tento cíl bude navržen později. Ale úplnou volnost členské země nedostanou, protože by zvlčily. Zavádí se nový nástroj vnitrostátních energetických plánů podle společné koncepce z Evropské komise, o kterých se předpokládá, že budou „dostatečně ambiciózní“.

Plán zahrne i další opatření, která pak budou vyhodnocována podle nových „klíčových ukazatelů“, kam budou patřit rozdíly v cenách energií hlavních energetických firem, diverzifikace dodávek, využívání domácích zdrojů, ale také propojovací kapacity mezi členskými státy, tedy otevřenost evropskému trhu. Jak to dopadne, teprve uvidíme.

Pod využitím domácích zdrojů si můžeme představit prolomení uhelných limitů a Temelín, což nás spolehlivě připraví o peníze a poničí životní prostředí, stejně jako budování nezávislých energetik na bázi obnovitelných zdrojů, jak to dělají v Kněžicích na Kutnohorsku. Tam se naopak peníze, práce a lepší životní prostředí tvoří.

Také diverzifikace dodávek a otevřenost propojovacích kapacit může být vnímána jako výzva k pokračování exportu elektřiny (se kterou vyvážíme i české životní prostředí), nebo naopak vystavení velkých energetických firem ostřejšímu konkurenčnímu tlaku, který by znemožnil manipulaci s cenami.

Ani velký český průmysl to nevnímá jednotně. Například, pokud jde o povolenky, ČEZ vítá snahu o oživení trhu a zvýšení ceny, protože doufá, že to zvedne cenu elektřiny a tím i šance na dostavení Temelína. Vyšší cena povolenek by samozřejmě zhoršila šanci na prolomení uhelných limitů. Ani Teplárenské sdružení, žijící z uhlí, nevidí podobné pokusy rádo. Stejnou hrozbou pro energetiky a zejména teplárny jsou programy zateplování, které se dá dělat jednoduše – ale pak to má spoustu nepříjemných doprovodných jevů, jako je plesnivění interiérů – nebo sofistikovaněji s nuceným oběhem vzduchu – ale pak to uživí členitější průmysl, nejen stavebníky a plastikáře, ale i strojaře.

Ceny solárních panelů jdou dolů, ale drahá je instalace a konfigurace zařízení. Pomohl by vznik podporovaných poraden a projekčních služeb, což jsou kvalifikované pracovní příležitosti.

Drahé jsou inteligentní přenosové a rozvodné sítě, které potřebujeme pro zapojení velkého množství vrtkavých slunečníků a větrníků. Ale při dostavbě Temelína by se také muselo mohutně investovat do rozvodů.

Možná rozhodne, že decentralizovaná energetika vytváří víc pracovních míst a peníze za elektřinu a teplo vydělává, místo aby je spotřebovávala. Tyto peníze pak mohou zůstat v místě pro další rozvoj. To přece musí uvítat vláda, která chce rozhýbat ekonomiku, ale moc peněz na to nemá. Ledaže by se tato země měla správně jmenovat ČEZko.