Teorie „japonské hrozby“, podle které musíme za každou cenu zabránit poklesu cen, pokud nechceme skončit v desetiletích stagnace, stále zřetelněji klopýtá. Podle posledních údajů ČSÚ ceny pokračují v sestupu, ale české hospodářství je taženo silnou investiční poptávkou. Český statistický úřad potvrdil růst HDP ve 3. čtvrtletí o 2,4 procenta meziročně, když tvorba hrubého fixního kapitálu rostla dokonce o 3,9 procenta. Je to tedy pravý opak toho, co ČNB čekala. Vidíme efekt uvolnění stlačené pružiny, kdy po letech kombinace zahraniční krize a domácího rozpočtového neumětelství investice vysloveně vyhladověly.

Teď mají šanci k nadechnutí, než na nás dolehne jiná perla politických zásahů, sankce proti Rusku. Čeští exportéři dosud žili z dobíhajících smluv, ale i z těch je vyhání prudké oslabení rublu. A tak můžeme jen s napětím čekat, kdo stihl přezbrojit a chytne se i jinde, a koho naopak udusí zmatené akademické teorie vládců měny.

Spotřebitelské ceny klesly v prosinci oproti listopadu o desetinku procenta a oproti loňskému prosinci jsou jen o desetinku procenta výše. Je to opravdu deflace z poklesu poptávky? Zprávy ze světa říkají něco jiného. Ceny ropy se propadly v důsledku souboje o udržení přesycených ropných trhů. Je to pokles cen ze světového nadbytku. Když si to sami pro sebe zdražíme, teoreticky problém vyhrotíme, protože víc neprodaného zbyde. Prakticky je však každému jedno, jak si tady blbneme, protože naše spotřeba je ve světovém měřítku nezajímavá. Ale pro nás je důležité, že ceny, kvůli kterým byla koruna centrální bankou oslabena, klesaly správně a bojovat s nimi je směšné a nejspíš i škodlivé.