Americký prezident Donald Trump bez mrknutí oka oželel „reciproční cla“, která zavedl ve slavný Den osvobození loňského dubna. Na rozhodnutí Nejvyššího soudu, že na uvalení takových cel má právo jen Kongres, reagoval v pátek jinými cly podle zákona z roku 1974, kdy musel prezident Richard Nixon řešit pád zlatého základu dolaru. Trump tak nejprve napařil všem zemím bez rozdílu 10 procent, a když si to v posteli rozmyslel, v sobotu ráno přirazil na 15 procent.

Argumentuje tím, že americká ekonomika je na tom podobně jako za Nixonovy měnové krize. A to by bylo zlé. Pokud se neplete.

Trump nám ohlašuje nástup závažné krize s neudržitelnými schodky obchodní bilance. To v podstatě znamená, že po celém světě lidé otráveně vstávají a švihají za kuropění do práce, aby do úmoru vyráběli vše, co Američané potřebují, a to za hromádku barevných papírků, které teď – podle Trumpova varování – může čekat spíše praktické než finanční využití.

Trump celkem rozumně předpokládá, že americký průmysl v drtivé palbě asijské konkurence nemá šanci na obnovu, pokud nebude nějaký čas chráněn celní bariérou, případně dalšími necelními kousky, jako jsou sankce a embarga s otevřenými nebo matoucími názvy.

Pokud jde o schodek obchodní bilance, je už řadu let zhruba stejně velký jako výdaje Spojených států na obranu. To vyvolává nepříjemnou představu, že ostatní země samy dobrovolně financují klacek, kterým je Američané pohánějí k tomu, aby plnili jejich zájmy. Dodavatelské země pomohly Američanům k tomu, že USA jim klidně mohou vyměnit prezidenta, jako to udělali ve Venezuele. Mohli by je taky rozbombardovat, jak to nabízejí Íránu. Nebo pomáhat ve zničujících válkách, ve kterých jim ve vhodný okamžik pomoc utnou a přinutí k naprosté podřízenosti, jak se teď rýsuje na Ukrajině. Tak ať raději dělají, co se jim řekne.