Největší peckou letošního jihlavského festivalu dokumentárních filmů byl bezesporu příjezd amerického provokatéra Mika Bonanno, který spolu s Andy Bichlbaumem dokázal proniknout do vysílání BBC jako falešný zástupce Dow Chemical a slíbil konečně odškodné obětem dvacet let starého výbuchu chenmické továrny v Bhópálu. Tím srazil tržní kapitalizaci Dow během tří minut o dvě miliardy dolarů. Už 20. ročník Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava tak drží krok s loňským telemostem s Julianem Assangem do jeho temné místnůstky na velvyslanectví Ekvádoru v Londýně.
V dramaturgii festivalu se prolínají dvě linie, které jak jsme si zvykli, vyvažují, jedno užitečné musí být vyváženo něčím škodlivým nebo aspoň zbytečným, aby se předešlo výtkám z jednostrannosti. Avšak to užitečné jsou atomovky, a to zbytečné utajené pšouky, na které přijde pár snobů nebo zaskočených neinformovaných diváků. Sledují nekonečné záběry ničeho, tvořící umění takové síly, „až voda mrzne ve sklenici“.
Na pecky typu The Yes Men, tedy Mika Bonanna a Andyho Bichlbauma, je narváno. V nádherném malém kině Dukla Diváci znovu seděli hustě i na zemi po obou stranách uličky. Den předtím bylo natlakované i mnohem větší kino v Dělnickém domě. Mike Bonanno (občanským jménem Igor Vamos, a Andy je doma Jacques Servin) hrají podobnou hru jako Monthy Python, jen jinými prostředky. V jejich satiře se nesmějeme tomu, co nechceme, ale tomu, co chceme. Svíjející se vedení korporace, o které někdo falešně prohlásil, že přiznala odpovědnost za svoje ničivé působení a chce to obětem nahradit 12 miliardami dolarů, je groteska k nezaplacení. Než si ujasníme, že to zas není taková sranda, když z dobrého – tak jako v mnoha dalších případech – rychle sejde.
Metoda filmařského aktivismu, kterou Yesmeni rozvinuli, je jednoduchá. Mike ji popisoval v následující debatě po projekci ve formátu Masterclass, tedy v rozhovoru s profesionály. Zkusím shrnout, co jsem se dozvěděl. Po světě chodí tisíce významných kravaťáků žvanících z obrazovky nebo na různých konferencích, a tak není problém se mezi ně vmísit.
Poprvé se to podařilo, jak ukazují ve filmu z toku 2003 (The Yes Men), když nahodili udičku vytvořením falešné stránky OECD, obřího mezinárodního výzkumáku skupiny průmyslově nejvyspělejších zemí, tehdy hlásné trouby zuřícího neoliberalismu. A když k nim zabloudila pozvánka nějakého zmateného organizátora mezinárodní ekonomické konference, který si je spletl originálem, nahodili černé krovky a vydali se přednášet. Tématem byly výhody zaměstnaneckého poměru proti otroctví – vyjde to nastejno a nemusíte se starat o bydlení a pojištění. Posluchači si typicky píší poznámky, a pak si stoupnou do fronty na vizitku. Náš svět je tak šílený, že na první pohled nikoho z těch, kdo to mají odborně vysvětlit a zdůvodnit, nic nezaskočí.
Na jihlavském festivalu se promítaly dva filmy z pozdějšího období. Nejprve The Yes Men Fix the World (Yesmeni zachraňují svět, 2009). Ten zahrnuje scénu z úvodu, kdy Andy vystupuje v BBC jako představitel Dow Chemicals, společnosti. Ta předtím koupila United Carbide odpovědnou za havárii v indickém Bhópálu, kde zahynulo přes tisíc lidí a další jsou nemocní, protože toxický spad nikdo nelikvidoval. Andyho Dow to tedy bere na sebe a slibuje tučně zaplatit. Jenže když se pak po pár minutách paniky na burzách věc vysvětlila, zůstalo vše při starém. Na výtky, že Yesmeni dali indickým obětem falešnou naději, filmaři reagovali odjezdem na místo tragédie. Přivítání bylo radostné, konečně na jejich případ někdo účinně upozornil.
Při jiné příležitosti vystupují Yesmeni na odborné konferenci jako zástupci společnosti Exxon, která hledá náhradu za ropu a nabízí Vivoleum. Mezi účastníky jsou rozdány svíčky z této hmoty. Když se zapálí, line se z nich zápach jako za krematoriem. Zápach byl umělý, ale Andy (coby zástupce olejářů) potvrzuje, ano, jsou z lidských ostatků. Doplňuje to projekce se záběry (falešného) firemního uklízeče jedovatých prostor, kterému se přiblížila jeho hodina, a tak nabídl své tělo na pokusy pro budoucnost lidstva. Scéna končí jako obvykle násilným vyvedením filmařů a voláním policie.
Komplikovanější konec má Andyho vystoupení před novináři jako zástupce Ministerstva pro bydlení a městský rozvoj (US HUD). Bylo to v napjatých dnech po úderu orkánu Katrina na New Orleans. Ke všem škodám, které způsobila příroda, bylo přidáno rozhodnutí, aby mírně poškozené obecní domy byly strženy, snad aby uvolnily pozemky developerům. V tu chvíli vyjde Andy celý v černém a slavnostně sděluje jménem HUD, že ministerstvo si to rozmyslelo, nechá domy opravit a vrátí je jejich obyvatelům.
Novináři tleskají, ale po pár minutách vběhne na místo skutečný oficiální činitel a oznamuje, že žádné takové rozhodnutí přijato nebylo. „Ukažte mi svoji business card,“ doráží na Andyho. „Mám ji doma,“ praví Andy. „Ukažte mi svoji business card,“ obrací hru na úředníka. Ani ten ji u sebe nemá. Novináři jsou zmateni. Když se vše vysvětlí, i moderátoři v televizním studiu si z toho dělají prču a vyzývají partnera: „Ukaž mi svoji business card!“ Téma šíleného úředního rozhodnutí nemohlo být uvedeno silněji.
Kdo by se chtěl těmto metodám trochu přiučit, může se začíst do laboratoře jejich triků zde.
Musím končit, letím na projekci, k tématu se vrátím.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
