Bylo by to docela pěkné, kdyby to vydrželo, ale nevydrží. Česká ekonomika se začala rozdýchávat po letech, kdy se doma závodilo, kdo jí víc uškodí. Dokonce i stavebnictví vstalo z mrtvých a působí dojmem, že přesouvá kapacity z inženýrských staveb, kde zakázky stále chybí, do bytové výstavby. Index počtu zahájených staveb bytů v bytových domech meziročně překročil 400, a to je opravdu velkolepý pokus o zalepení několikaleté bídy.

Průmyslové zakázky rostou dvouciferně prakticky ve všech oborech, z toho automobilový průmysl o více než pětinu. Ale kolik toho měl být vývoz do Ruska? Nebo pro německý export stejným směrem?

Na měnových trzích začal výprodej středoevropských měn.

Koruna už nakoukla pod 28 CZK/EUR, tedy výrazně níže, než kam byla cílována měnová intervence ČNB. Ta se může tvářit, že jí to šetří peníze, nemusí nakupovat eura a dolary sama. Jenže máme za sebou několik let výrazného poklesu investiční aktivity, takže dovoz modernizačních technologií bude o to dražší.

Zdraží to také splácení letošní porce zahraničního státního dluhu, který tvoří asi třetinu státního zadlužení. Při průměrné lhůtě splatnosti kolem pěti, šesti let, činí každá koruna kurzu několik miliard korun splátek navíc. A zhorší to poměr státního dluhu k HDP, protože devalvace pokračuje rychleji než hospodářský růst. Celá republika, včetně privátního sektoru, dlužila v prvním čtvrtletí v zahraničí 2,2 bilionu korun.

V Moskvě běží porady, jak to sankcím osladit. Je to samozřejmě dvojsečná zbraň, vy do nás platebním stykem, my do vás jablky (symbolicky) a možná i plynem. Pokud jde o plyn, stačilo by, aby se ceny změnily na rubly. Ty by šlo těžko získat při zmraženém obchodu.

Ovšem tohle všechno je jen kočkování. Sankce jsou jakási ochranářská politika naruby. Vlastně dělají to, co by WTO nedovolilo, kdyby se do toho Rusové pustili sami. Například, kdyby chtěli vybudovat vlastní platební systémy a povzbuzovali je tím, že zakážou používání karty Visa.

Stačí se podívat, co se stalo po podobné evropské akci, když se o ni pokusil Napoleon formou „kontinentální blokády“. Ve vrcholné fázi se mu skutečně podařilo zrušit britský export do Evropy – a poskytl tak kontinentu obrovský industrializační impulz. Německý průmysl by se asi nerozvinul, kdyby zůstal proud anglických strojních a textilních dodávek nepřerušen. Také ve Francii to byla příležitost pro vznik vlastních kapacit, které by se v přímé konkurenci s levnějším anglickým dovozem nemohly rozvinout.

Jestliže Rusové dokážou zkonstruovat stíhačky a velká dopravní letadla, jistě si poradí i s motory do menších letadel, na které se v minulosti specializovali Češi. Nejspíš padne naše představa, že zmodernizujeme ruské železnice. Ruský automobilový průmysl na konkurenci nestačil, ale když ta zmizí, může se znovu postavit na nohy. Bude to překvapivá lekce z reverzní globalizace. Pokud se Rusy nepodaří vtáhnout do války.

Ukrajina, ale i Polsko pro to dělají, co mohou. V dávných časech (1959) byl divácky úspěšný film s Peterem Sellersem Myš, která řvala. Chudý horský státeček dospěl k závěru, že poslední šance, která ho může postavit na nohy, je prohraná válka. Stačí se podívat na Německo nebo Rakousko. Okázale tedy vyhlásili válku USA, vyslali tam jednotku elitních horských lučištníků, ale zkrachovalo to na nepříjemném faktu, že nejprve si jich nikdo nevšiml, a pak to nedopatřením vyhráli.

Film je film, život už nebývá taková sranda. Masakry civilního obyvatelstva, které se odehrávají na Ukrajině, nás dostaly za hranici toho, co lze uklidit jako kavalírský delikt, který se spláchne přípitkem nad nějakými lejstry. Jestliže se Rusko odtrhne od Evropy, stáváme se periferií. Lze tak žít, ale nejsme na to ani v nejmenším připraveni. Naše hospodářská politika – pokud něco takového vůbec existuje – vidí v pokračující materiálové a energetické náročnosti pouze argumenty pro dotace zájmovým skupinám, které s tím jsou spojeny, a pro další Temelín.

První tvrdý náraz může přijít už v zimě. Chvíli se to možná přežije, ale dlouhodobě nám nikdo nepomůže, pokud odmítneme společný postup s EU k vyšší energetické účinnosti. Mezitím se však budeme muset vyrovnat s další vlnou recese po poklesu exportních objednávek ze všech stran. Nezapomínejme – jsme jen subdodavatelé. A většinu toho, co spotřebováváme, musíme zaplatit exporty aut, sami jinak nevyrábíme skoro nic.

To jsou plody svobody drancování ekonomiky. Také pro nás by tedy měly být sankce – které sami vyhlašujeme – příležitostí k ujasnění strategie. Kdo neví, kam jde, dojde tam, kam nechtěl.