Kvalita českých staveb je děsivá. Jak chceme budovat jadernou elektrárnu s extrémními nároky na bezpečnost, když nepodařilo bezpečně natáhnout jednoduchý drát tunelem Blanka, aby ho neohrozily první deště? Nebo jiný typ relativně běžné stavby, mosty. V čem je jádro pudla, to mi naznačili staří mostaři na D1 - staré mosty drží a mohly by držet, skoro ani nejdou strhnout, zato ty nové jsou po pár letech shnilé, a čím jsou novější, tím jsou horší.

Není to tím, že by to inženýři neuměli, ale děsivý je parazitní ekosystém, kterým jsou stavby obklopeny. Nedávno jsem měl důvěrný hovor s jedním Maďarem, jednoduchým člověkem, který však umí spoustu středoevropských jazyků, takže může organizovat práci ukrajinských, polských, slovenských, slovinských, srbských, rumunských, moldavských a dalších zedníků. Každý večer je rozváží po privátech, aby s nikým nemluvili. Registrována je desetina z nich, ostatní nemají povolení, pojištění, nic. Oni však jsou skutečnými realizátory stavby, kterou někdo vyhrál v poctivém veřejném zakázkovém řízení. Kvalita pak odpovídá neveřejné části procesu.

„Ve Vídni přišla inspekce pracovního úřadu dvakrát denně, nikdo nesměl slézt z lešení, dokud se nenašel v papírech,“ řekl mi ten Maďar. U nás tato jednoduchá věc nejde. Kvůli účtenkám bude zablokována Sněmovna. Dokud však nejdou jednoduché věci, nepouštějme se do složitých.

Jakýmkoliv debatám o jaderné energetice by mělo předcházet důkladné vyšetření parlamentní komisí, co se to vlastně dělo na D47, když i nové mosty jsou hned na spadnutí. Dokud nedokážeme bezpečně vylít míchačku betonu na podložku nebo zapojit drát tak, aby jím proud procházel i ve chvílích, kdy je to třeba, nemá smysl budovat babylónské věže, kterými vzýváme na souboj jádro přírody. Jaderná technologie má tu nepříjemnou vlastnost, že nestačí, aby byla v pořádku jen někdy nebo aspoň někde. Napřed se soustřeďme na jádro pudla – proč staré mosty drží, ale sypou se ty nové.

Vyšetřování záhady mostní padoucnice na D47 už skoro začalo, komise je zvolena a do roka bude mít i předsedu. Tempo volby předsedy naznačuje odolnost zmíněného ekosystému, do kterého si nikdo nenechá strkat nos. Pak by mohla následovat debata i o tom, proč se D1 opravuje megalomanským způsobem prakticky od základů, když by ji stačilo překrýt asfaltem. Tak, jak se to dělá všude v civilizované Evropě a jak to navrhovalo „stínové ŘSD“ v čele s Jiřím Petrákem. Ten může doložit životnost takové úpravy na přetíženém benešovském přivaděči k D1, který touto metodou rekonstruoval – po patnácti letech vypadá jako nový.