Kdo argumentuje u vysokých cen energie „zeleným šílenstvím“, tomu utekla zpráva, že při současném divokém růstu cen byla teprve v září překonána rekordní úroveň velkoobchodních cen silové elektřiny z roku 2008. A to mluvíme o nominální hodnotě a nemluvíme o inflaci nebo růstu příjmů za navazujících 13 let, který nám zvládání takové nálože usnadňuje. (ZDE)

Tenkrát, onoho roku 2008, nediktovalo ceny energií nějaké „zelené šílenství“. To vyvolali hrabiví čeští politici až o dva roky později. Efekt nástupu obnovitelných zdrojů ve světě byl přesně opačný, začaly tlačit na snižování cen. Byla to reakce i na onen rok 2008, kdy byla hybatelem růstu cenové hladiny ropa za dodnes nepřekonaných 150 dolarů za barel. Krátce na to vypukla světová finanční krize.

U nás však tehdejší rekordní ceny elektřiny vytvořily specificky českou situaci. Rozdychtily energetiky, kteří okamžitě zatoužili po jaderných zdrojích, které by se při této hladině cen elektřiny a dobových představách o nákladech investice vyplatily. Měla to být elektřina na export, tedy o posílení nadvýroby. Ta nadvýroba trvá dodnes, ale ceny brzy klesly naopak rekordně nízko, takže o ekonomice nového jádra už nemohlo být řeči.

Nicméně způsob, jakým se u nás zavádělo solární baronství s extrémně nadměrnými podporami, udrželo jaderný sen při životě. V lidech se zakořenila představa, že obnovitelné zdroje jsou čirý podvod, kdy bohatství hrstky je vykupováno příspěvky ostatních. Souhrnná státní podpora měla přesáhnout bilion korun. Teď, po deseti letech, je část této podpory odčerpána speciální daní. Těžko odrážet argument, že za ty prachy by jaderná elektrárna dávno stála. Vláda navíc začal rozvoj obnovitelných zdrojů aktivně brzdit, aby si nenaředila energetický trh, který má jaderného bumbrlíčka živit.