Návrh ČSSD na obnovu progresívního zdanění s rozpětím, které jsme tu měli roku 2006, je správný. Je to zatím jen nástřel, čísla mohou být jiná, ale jde o symbol opatrného návratu mezi civilizované země. To však mluvíme o principu, nikoliv o konkrétním užití. Praktický efekt navrhovaných daňových změn má spočívat v tom, že drtivá většina lidí najde výrazně přátelštější čísla na výplatní pásce. Avšak mzdy nestačí jen nafukovat jen změnou zdanění, tedy fakticky jen přispíváním ze státní kasy.

Nicméně progresívní zdanění jako princip je ten nejsnáze splatitelný dluh z časů divočiny, která se tu odehrávala od nástupu Topolánkovy vlády a stála nás desetiletí vývoje. Ale ani treď není vývoj nijak přímočarý. Zatímco současnému návrhu jde hlavně o viditelnou daňovou úlevu pro drtivou většinu příjmů, krátce předtím sněmovna definitivně schválila zákon o fiskální odpovědnosti. Takže o tu by mělo jít také.

V této souvislosti bych rád připomněl jeden rozhovor z našeho archivu. Vedl jsem ho s odborářským makroekonomem Martinem Fassmannem před pěti lety na téma tehdejších daňových reforem:

„Má-li to být opravdu reforma veřejných financí, dám veřejné finance na první místo, a cokoliv, co mi zhoršuje situaci veřejných financí, zahazuju. Nebo vylepšuju. Ale nikoliv, že napřed stav veřejných financí poplivu, a pak do nich začnu vrtat další díry!

(…)