Na předpovědi konce světa, jak ho známe, nelze reagovat pouhou ironií a pohrdavým nezájmem. Může se stát, že příštím generacím zanecháme jen trosky, poušť a smetiště. Tempo spotřeby, hromadění odpadů a zásahů do životního prostředí natolik vyždímalo kapacity naší planety, že současný životní styl a jeho neudržitelnost jsou jasnou předzvěstí katastrof, jaké už dnes periodicky prožíváme v různých částech světa.  Důsledky současných nerovnováh mohou být zmírněny jen rozhodnou akcí – tady a teď.

Slova osamělých „ekoteroristů“? Nikoliv, čteme encykliku Laudato si, kterou papež František burcuje k akci proti klimatickým změnám. A k obnově důvěrného vztahu člověka s přírodou. Nápravu nečekejme od občasného odstranění těch nejhorších škod, zdůrazňuje dále papež. Musíme jít systematicky po příčinách, a ty najdeme také v sociální, kulturní a duchovní oblasti. Výzva k akci vychází z pojetí „integrální ekologie“.

Odbornou argumentaci papež přejímá od Mezivládního panelu pro otázky klimatických změn IPCC a plní tak velice cennou osvětovou funkci. Nejde však o náhodný výlet na cizí území. Katolická církev tím rozšiřuje záběr své sociální doktríny (tato doktrína vyšla před lety i česky a stojí za pozornost). Encyklika navíc obratně pracuje s klíčovým prvkem víry, tvořeným „věčností“, posouvá jej významově také jako zachování podmínek pro život dalších generací. Úkolem křesťana je tedy udržitelnost. Avšak nejen křesťana. Papežova encyklika se obrací k lidstvu jako celku, je to nabídka spolupráce. A hodnot, samozřejmě.

Hodnoty však lze čerpat i odjinud. Papež si všímá, jak působí kořistění a degradace životního prostředí na lidi, kteří na daném území odedávna žili. Nejde jen o to, že přicházejí o zdroje svého živobytí. Rozpadají se i jejich sociální struktury, které od nepaměti utvářely jejich kulturní identitu a cit pro smysl života a svého společenství. Půda pro tyto lidi není zbožím, ale darem od Boha a předků, kteří zde působili dávno před nimi.