Smysl nedělního referenda o přijetí podmínek věřitelů už teď není příliš jasný vzhledem k tomu, že vláda nejprve chtěla vést kampaň ve prospěch „ne“, ale v úterý v noci navrhla něco, s čím by spojila své „ano“. Agentury píší, že jde o prakticky shodný návrh s tím, který předtím odmítala, ale to nezní příliš pravděpodobně. Nehraje se jen o bezprostřední úhradu dluhů u Mezinárodního měnového fondu a Evropské centrální banky (pokud se držíme časového horizontu dní). Důležité je, co bude potom, zda se dá počítat s nějakým „Marshallovým plánem“, který by dal evropské solidaritě pozitivní náboj a Řecku nabídl šanci k vybřednutí z krize. Zatím šlo jen o ždímání, či spíše marné pokusy sklidit na dlani příslovečný chlup.

Pokud jde o strukturální reformy, jejich obecné zaměření v požadavcích věřitelů nebylo až tak odlišné od toho, o čem by se nemluvilo i v Athénách, ale spor byl o čas. Tsiprasova vláda nastoupila v lednu, a výsledky se od ní žádaly teď hned. Připomínalo to pohádky, ve kterých se chce král zbavit nevítaného uchazeče o princeznu, a tak ho z hradu vystrnadí se třemi nesplnitelnými úkoly. Nešlo o to, aby levicová řecká vláda něco udělala, ale aby padla.

Bereme-li to tak, Tsipras vyhlásil referendum, aby si ověřil, zda má ještě podporu. Pokud ano, má volné ruce k dalším jednání nebo jinému řešení. Teď asi zjistil v mírném předstihu, že v chaosu bankovních prázdnin podporu pomalu ztrácí, a tak zkouší dupnout na brzdu.

Ale lze to vidět i opačně. Referendum mělo uzavřít etapu, ve které byla řecká vláda předmětem konfrontačního jednání. Měla ustoupit jednostrannému nátlaku, sklonit se, pokořit. Jenže chladná analýza pár hodin po dramatickém odmítnutí podmínek věřitelů ukázala, že obraz nebyl tak černobílý. Nebyli tu jen padouši. Evropská centrální banka byla ochotná dále držet nad Řeckem ochrannou ruku a nezrušila program doplňování likvidity, a to přes drsně odmítavý postoj zástupce německé centrální banky. Na úrovni Evropské komise byla zřetelná snaha předsedy Jean-Claude Junckera udržet proces v chodu i přes všechna odmítání ministrů financí eurozóny, zejména nmeckého. Francouzský prezident Francois Hollande se ukázal vstřícnější a aktivnější než německá kancléřka Angela Merkelová, která až dosud ulamovala hrany, ale teď si možná schovává prach na nejžhavější fázi procesu.