Zbyněk Fiala: Studenti, nejste v tom sami!

Zaznělo to v debatě o financování školství a vědy, ve které vystoupili docentka Ilona Švihlíková z Vysoké školy finanční a správní, známá také jako „ekonomický disident“ z Alternativy zdola, a profesor Václav Hořejší, ředitel Ústavu molekulární genetiky AV ČR, jinak též autor vynikajících blogů.

Známá hláška prezidenta republiky, „studenti jsou paraziti“, přizdobila úvod setkání v citaci z Hořejšího blogu, kterým se vrátil na internetové stránky po kratší odmlce. Píše:

„Musím především z celého srdce poděkovat panu prezidentovi, že zcela jasně opakovaně vyjevil, co si myslí o studentech-parazitech a o akademických svobodách. Doufám, že jeho slova o tom, že pokud jsou univerzity podporovány státem, nemají v podstatě na nějaké akademické svobody právo, zůstanou v obecném povědomí alespoň tak dlouho, jako jeho chilské propisovačkové extempore.

V jednom má ale pan prezident pravdu, a já oceňuji jeho smysl pro sebekritiku – úroveň některých profesorů je skutečně bídná...“

Vracíme se do minulosti

Británie zavedla už před lety manažerské řízení univerzit. K čemu to vedlo? Začalo se s „malým školným“, ale za málo let se zvedlo o více než 200 procent. Jde o to otevřít vrátka, a pak už přijde systematické navyšování, uvedla pak Ilona Švihlíková. Začala tím výklad o tom, kde se všechna ta moudra české pravice vzala.

V Británii vidíme rychlý vývoj školného, tlak na to, aby školy spolupracovaly s podnikatelskou sférou, úpadek oborů, které nemohou být komercionalizovány. Závislost na penězích studentů soustřeďuje pozornost na obory, které jsou ziskové, nabízejí kariéry s vysokými příjmy, vyprodukují management, byznys, dobře se uplatní na trhu práce. Výzkum na sebe strhly hlavně farmaceutické firmy.

Role univerzit se změnila, mají vychovávat pracovní sílu, nikoliv kritické myšlení. Žádoucí je jen to, co chce plně flexibilní trh.

Víc spotřebují i samotné vysoké školy, ovšem nikoliv na vzdělání. Náramně se zvýšily platy malých, manažersky řízených správních rad. Zvedly se na úroveň, která byla dříve nepředstavitelná.

U nás se začalo mluvit o různých formách školného jako o menší, snesitelné částce. Jenže jde o to, otevřít vrátka, udělat z toho důležitý zdroj pro školy a vtáhnout je do tohoto systému.

Trh, zisk, užitek

Také čeští studenti se teď bouří proti školským reformám, ale reformy tohoto druhu nejsou omezeny jen na školství. Neoliberální přistup, který nastoupil od 80. let, se projevuje jak v ekonomice, tak v politice. Současna vláda je pevně svázána s jeho logikou. Drží se tvrzení, že stát je špatný a měl by být co nejmenší. Nejdůležitější rozhodování je třeba přenechat trhu, a to i v oblastech, kde to bylo dříve považováno za nemožné nebo přímo nesprávné. Hlavní je koupěschopná poptávka, ohled na peněženku.

Prosazuje se koncept člověka, který zredukoval své zájmy na maximalizaci užitku a zisku. Tento Homo economicus je však primitivní vulgarizací lidského života, ve kterém je člověk závislý na užitku pro ostatní.

Tento koncept k nám tedy dochází s jistým zpožděním. Situace je to o to smutnější, že dnes už přitom vidíme, k čemu taková politika vedla. Proč se u nás nehovoří o tom, jak dopadlo školství ve Velké Británii? Už to není pouhá teorie, můžeme posoudit praktickou aplikaci!

Úmyslná tvorba dluhu

K získávání souhlasu s reformami vláda používá velice jednoduchou politiku, kterou většina občanů nedokázala rozklíčovat – tvrdí, že reforma je nezbytná, jen ji někteří ministři nedokázali vysvětlit.

Také jazyk je záludný – už nejste studenti, součást akademické obce, ale klienti, kteří si zaplatí, a pak dostanou přesně to, co budou chtít.

Privatizace veřejného prostoru není ohlašována tak, že musíte platit za vše, co dosud bylo zadarmo. Místo toho se říká, že si můžete připlatit za lepší péči. Jaké blaho se n nás snáší!

A k tomu se přidává zpráva o zadlužování, hrozba, že skončíme jako Řecko.

Jak málo lidí je přitom schopno vidět nejen výdajovou, ale také příjmovou stránku rozpočtu! Státní dluh vzniká záměrně. Záměrně se podřezávají příjmy, aby se v určité oblasti veřejného prostoru vytvořil prostor pro privatizaci. Pak se ozve tvrzení, stát už to není schopen utáhnout a musíme umožnit soukromé podnikání v této oblasti.

Totéž se odehrává na důchodovém účtu. Proč je tam ten obrovský deficit? Vláda šestkrát snižovala pojistné! A teď chce zmrazit důchody, máme pracovat až do konce života a samozřejmě spořit. Nejedná se o přirozené procesy. Vláda si vytváří prostor, aby to mohla zavést. Studenti, nejste v tom sami!!

Jaký to má smysl??

Vládě přitom nejde o studenty, o důchodce, o pacienty, o potřeby občanů, ale vytváří příležitosti pro zhodnocení kapitálu. Zisky v reálně výrobě jsou čím dál nižší, proto se hledají zisky jinde – ve finanční sféře nebo ve veřejném sektoru. Prodává se obava ze smrti a strach z budoucnosti.

Tyto sektory financují volební kampaně pravicových politických stran, ale ty jim pak musí být vděčné a poskytnout kapitálu vše, co potřebuje.

Jak nás navázat do systému? Nejefektivnější je dluh. Vstupuje-li mladý člověk do pracovního života s dluhem za studium, je otrok. Připočtěte hypotéku a nutnost spořit na stáří, které třeba nepřijde. Pořád je co splácet, a exekutoři hlídají. Musíte být poslušným zaměstnancem, který nebude zlobit, a pokud možno ani myslet.

To je možná nejdlouhodobější cíl vysokoškolských reforem. Vychovat pracovní sílu, která má některé potřebné znalosti, umí počítat, vytvářet prezentace v několika jazycích, ale nebude schopna položit si otázku, proč to dělám? Jaký smysl má tato společnost? Od toho vás reformované vzdělání osvobodí.

Vzdělání je především otázkou sdílení a spolupráce, ale současný systém nás nutí k bezohledné konkurenci. Také ACTA je součástí tohoto projektu, aby se zpřetrhaly vazby uvnitř společnosti a všichni byli jen bezmocní „klienti“, kteří platí, platí a platí. Dokud mají z čeho.

Pak vypukla debata

Jedna z otázek ze sálu: Školy už dávno máme veřejné i soukromé. Jaký model je nejvhodnější?

Švihlíková: Veřejné školství je veřejný statek se všemi akademickými svobodami, které k tomu náleží. To nevylučuje, aby stát podporoval i soukromé školy, ale jádro by mělo být na těch veřejných. Často kritizujeme, že podnikatelská sféra málo zapojená do vzdělávání, ale to nemá jen nevýhody. Je to nesmírně riskantní, je tu otázka uchování akademických svobod.

Nakonec zazněla zmínka o modelu socioložky Terezy Stöckelové, jedné z mluvčích ProAltu – participativní školy, které spolupracují s obcemi, ve kterých působí.

Hořejší: Co si může stát v oblasti vzdělávání dovolit? Velkým problémem je „masifikace“ vzdělávání, to, že se přijala koncepce boloňské výzvy, podle které musí projít terciárním vzděláním dvě třetiny populace. Důsledkem je pokles úrovně, vidím to na přírodovědecké fakultě. Přibývá procento těch, kteří nejsou lajdáci, ale prostě na to nemají. Divím se, že vůbec mohli odmaturovat. Tohle byla chyba.

Talentů ve společnosti není nekonečně. Mohou se přihlásit na vysoké školy, ale pokud se někdo nedostane na veřejné, které jsou nejlepší, může to zkusit na soukromé a zaplatit. Pak je však důležité, aby dobře fungovala akreditační komise a dohlédla na splnění základních požadavků. Aby se někdo nevykazoval diplomem, za kterým vzdělání není.

Omezování vzdělání pro talentované z chudších vrstev by však bylo skandální.

Švihlíková: Centrálním pojem reformy je koupěschopná poptávka. Máš peníze? V pořádku, plať. Nemáš? Nejsi zajímavý. Jenže ze společenského hlediska by měl být pro vzdělávání klíčovým talent, zájem, schopnost zvládnout obor.

S tím nehnete …

Otázka ze zadních řad: Co s tím? Jak to uchopit? Změnit výsledek voleb? Vrátit se do doby Baťovské? Co chcete prakticky stvořit? Uvědomujete si, co tu chcete vyvolat?

Hořejší: Vy byste navrhoval, abychom byli zticha a nechali to běžet? Téměř stejnými slovy hovořili někteří mí kolegové v 80. letech. O co se to snažíš? Podívej se, proti komu jdeš? Myslíš, že to pustí?

Švihlíková: Byli jsme v dějinách velmi často mimo, buď vepředu, nebo vzadu. Nyní je však celý Západ ve velké krizi systému. Nejsme izolovaní, to je obrovské pozitivum. Jsem realista, ale ta vlna k nám přijde. Nejsme v tom sami, tím myslím nejen studenty, ale i Českou republiku.

Také mně toto období připomíná 80. léta, kdy se říkalo – „musíte to vydržet, není jiné cesty…“ To jen velká manipulativní lež. Copak se realita stanovuje sama o sobě? Přece na ni působíme. Jsou cesty, jak ji obejít? Pak jich využijme! To poslední, co potřebujeme je poraženectví. Můžeme prohrát jednu bitvu, ale válku vyhrajeme.

Druhá normalizace

Student: Na internetu se stále častěji objevuje obrat „druhá normalizace“. Na ČT24 uvedli, že Týden neklidu je největší studentské akce od roku 1989.

Hořejší: Reformy jsou součástí snahy politickoekonomické mafie, která má konkrétní zájmy - likvidovat veřejnoprávní sektor, chtěli by jen soukromý. S tím přišla už Topolánkova vláda. Avšak je tu obrovský problém, který je desetkrát závažnější než školné. Je jím dění v naší justici. To už je střetnutí s mafiánskou chobotnicí. Když dopadne špatně, tak je všechno špatně.

Pokud jde o tzv. reformy, je třeba je jednoznačně odmítnout. Bohužel i z akademických kruhů občas slyším, že samozřejmě reformy ano, ale s jinými lidmi. Já však tvrdím, že je třeba říci jednoznačně ne. Nebo někteří akademici říkají, že školné je z principu správné, ale podle mne je správné říci i školnému jednoznačné ne.

Příjemně mne překvapil postoj rektora Univerzity Karlovy, ale nepříjemně mne překvapila skutečnost, že bývalý rektor této univerzity se angažuje na té druhé straně

Kapitalismus s lidskou tváří

Jsem konzervativní, pokračoval profesor Hořejší. Myslím, že i když má současný stav mnoho špatných stránek, základní pravidla jsou docela v pořádku. Jen se jejich možnosti dostatečně nevyužívají, nebo vůbec.

Reformy prožívám celý život, od mateřské školky, každých deset let byla nová školská reforma. Vždycky se udělá reforma, utratí hromada peněz, učitelé se musí přizpůsobit, ale základní problém zůstává – zůstávají stejní lidé. Nestane se, že by někdo, třeba na ministerstvu školství, řekl, co se jim nelíbí, jaké věci by se měly zlepšovat. Lepší je to zadat nějaké blízké firmě za 90 milionů, aby si vydělala a přinesla nové reformy.

Někdy se zdá - když slyším ty radikální, až anarchistické řeči, - že je konec kapitalismu a západní civilizace, je třeba nastolit něco jiného… To nemám rád. Měli bychom se realisticky vrátit zpátky k slušnému tržnímu systému, který fungoval dobře od 50. do 70. let, než nastoupila neoliberální ideologie, která to všechno kazí.

Samozřejmě, že od té doby se svět změnil. Nastoupila Čína a Indie, které to ovlivňují. To nám však nemůže bránit, abychom se vrátili se k tomu, že se budeme starat o sociální spravedlnost. Je nesmyslná snaha tvrdit, že to je bolševický pojem. V kořenech současných problémů je kasínový kapitalismus, heslo „urvi, co se dá“.

Hájím tu kapitalismus s lidskou tváří. To není levicová ideologie. Princip sociální spravedlnosti je základem sociální doktríny katolické církve.

Už to trvá přes dvacet let … Bylo mi 40, když přišel rok 1989, celý svůj mladý život jsem prožíval v komunistickém režimu. za oněch časů jsme si říkali, že až se to otočí, už nebude záležet na stranické knížce, na tom, jestli máte na klopě ten správný odznáček, ale na odborných schopnostech. To se nesplnilo, je to možná ještě horší. To je obrovské zklamání.

Publikováno se svolením vydavatele.