„Kdo jaktěživ bohem nebyl, zkusil ještě málo, není to tak hezký život, jako by se zdálo,“ stěžuje si bůh Perun ve křtu svatého Vladimíra. Americký prezident Donald Trump, u kterého se doma občas česky mluví, Karla Havlíčka Borovského asi nezná, ale samotnou myšlenku by mohl snadno rozvinout. Dveře do ulice může zdobit cedule „nejmocnější muž planety“, ale kde je síla, tam je odpor. Líp se slibuje, než dělá.

Když se pokoušíme proniknout chaotickým sledem událostí, ve kterých se Trump pokouší tu zrušit Obamovu zdravotnickou reformu, tu protáhnout ropovod indiánským územím či zrušit omezení těžby uhlí, vypadá to jako demonstrace moci zaslepené potrhlou ideologií. Může vzniknout dojem, že to postrádá jinou logiku než rozprášení poraženého protivníka.

Ale kdo je ten protivník? Obama? Demokraté?

Nikoliv. Protivníkem má být zbytnělý stát, který se hrne do věcí, na které nemá gebír – a ani sílu. Trump ruší nadměrné povinnosti (koupit zdravotní pojištění) a zákazy (natáhnout trubku, těžit uhlí), pro které nevidí dostatečné zákonné zmocnění federálního centra, a tedy i veřejnou vůli je prosazovat. Takhle argumentoval v kampani a nyní plní své sliby.

Tyto sliby vycházely vstříc pocitům podstatné části amerických voličů, že jsou vystavováni nepřiměřeným nákladům a rizikům, aniž by z toho něco měli. Povinné zdravotní pojištění i pro nemocné má smysl, jen když se pojišťují i zdraví. Někdo musí na léčení přispět. Ti zdraví to mohou pojmout jako projev solidarity (a je úkolem vůdců dosahovat takovýchto projevů občanské soudržnosti), jenže v pozadí je kšeft. Dokonce antisolidární kšeft, který naopak přesouvá rostoucí podíl národního bohatství k jednomu promile nejbohatších.