Jednání skupiny vyspělých zemí G7 už dávno nemá tu váhu těch, kdo rozhodují. Ta se přesunula na jednání G20, které se účastní i rychle rostoucí země BRICS. Nicméně stále jde o důležité fórum pro koordinaci zájmů atlantické oblasti (s mírným přihlédnutím k zájmům Japonska) a mohou se na něm projednávat věci strategického významu pro Evropu. Letos k nim patřily pokrytecké tirády na adresu Ruska, kterých si velmi vážím, neboť je to forma, jak upozadit snahy o násilný konflikt. Plky na rozdíl od raket neublíží, a když jsou na papíru a je nouze, lze je využít i jinak.

Za závažnější bod mezinárodní agendy na červnové schůzce v bavorském Ga-Pa považuji přípravy na pařížskou konferenci o klimatických změnách, která se sejde v Paříži jako dlouhodobý specializovaný orgán Spojených národů a měla by zakotvit závazky jak zastavit globální oteplování na 2 stupních Celsiovy stupnice.

Je přitom předem jasné, že horko bude nejen na jednáních, ale i v dalších desetiletích, protože uvedený cíl už je podle všeho nedosažitelný. Ocitáme se v roli hasičů, kteří i při největší snaze zachrání jen spáleniště. Přišli jsme pozdě s reálnou snahou o maximální snížení emisí skleníkových plynů, ale to neznamená, že si můžeme dovolit požáru jen přihlížet. Napřed se proto půjde po jednoduchých opatřeních, jako je zákaz používání „špinavého“ uhlí do určitého termínu. „Čisté uhlí“, spalování s následující sekvestrací uhlíku v podzemí nebo v nějakém minerálu, je přitom tak technologicky náročné a drahé, že si nezadá s jadernou energetikou.

Vypadá to na jasné uhelné prázdniny, které nebude mít žactvo, ale uhlí.

Prolomení českých uhelných limitů by bylo výsměchem mezinárodnímu společenství, už proto, že ČR patří k největším znečišťovatelům světa v přepočtu skleníkových plynů na obyvatele i jednotku HDP. Orientace na energetický pravěk nás navíc odřezává od technologické revoluce, kterou přinášejí změny jak v energetickém mixu, tak ve způsobu výroby a distribuce energií a perspektivně i v mezinárodní energetické spolupráci.