Vodíková puma, kterou severokorejský režim poprvé vyzkoušel, možná nebyla tak silná, jak se zpočátku uvádělo. Ale i kdyby byla jen poloviční oproti původním představám a bouchlo to jako 50 kilotun TNT, jak odhaduje oficiální jihokorejský zdroj, pro neklidné spaní to stačí. Znamená to, že severokorejská jaderná kapacita za rok více než zdvojnásobila. Není zcela jasné, co znamená návazný otřes, který po výbuchu zaznamenali seismologové. Možná hlásí jen to, že vývoj bomby byl rychlejší než vývoj podzemního pokusného polygonu, a ten se po té velké ráně zřítil. To by mohlo další zkoušky zdržet. Pokud se s tím ovšem nepočítalo.

Další odborníci přemítají, jak byla bomba velká. To, co se ukazuje na propagačních obrázcích, kde vedle dračího vejce září rozesmátý Kim Čong-un, může být pouhá hromádka polystyrénu. Jaderná pravda bývá tajná. Klíčová je celková hmotnost bomby. Aby ji raketa dokázala donést na některé z velkých amerických měst, nesměla by vážit víc než půl tuny. O tom zaznívají pochybnosti, má se za to, že i štěpný předchůdce nové vodíkovky byl těžší. Další věcí je, že se to musí vejít do hlavice rakety a respektovat její specifický tvar.

Celek přitom musí obsahovat zabezpečení, aby se to nerozpadlo během drastických podmínek za letu. To je další sada technických i hmotnostních požadavků. A pak je pochopitelně rozdíl mezi laboratorním unikátem a schopností opakované výroby. Jedna rána nestačí. Když se Američané zaměří vším, co mají, na jedinou letící střelu, tak ji nejspíš trefí. Ze severokorejského úderu na kratší vzdálenosti je však větší strach. Ostatně, těch několik desítek kilometrů přes demilitarizovanou zónu mezi severem a jihem Korejského poloostrova, to by KLDR zvládla i palbou z konvenčních hrubých kusů.

V odborných textech však stále častěji zahnívá názor, že smyslem severokorejských zbraní není palba. Hlavní funkcí jaderných a raketových pokusů KLDR je, aby někdo bral tuto malou zemi vážně, a případně, aby si vynutila mírovou smlouvu s USA při respektování svého jaderného statusu. Něco jako Pákistán nebo Indie. Severokorejští vůdcové si budují odstrašující sílu, která je má ochránit před pokusem o změnu režimu zvenčí. Bojí se, že by dopadli jako Kaddáfí, a jejich země jako Irák nebo Libye. Samotný tlak zvenčí však domácí pozici vůdce upevňuje.

Diplomatická odezva na severokorejské pokusy má dvě složky, bezprostřední odmítání a výhledové zklidnění. Logicky zní bezprostřední čínsko-ruský návrh, aby se udělal obchod, kdy KLDR přestane s testy a zároveň se skončí s každoročními americko-jihokorejskými manévry, které silně připomínají nácvik invaze. Co tam vlastně Američané ještě dělají? Za studené války to mělo logiku. Pak mohla být obava z mocenského vakua. Dnešní Dálný Východ už ozbrojenou přítomnost USA nepotřebuje. To si nepochybně americký prezident Donald Trump uvědomuje, ale napětí má zabránit, aby o tom příliš hloubal.