Po odeznění finanční a hospodářské krize došlo na sčítání pracovních míst. Podle statistik OECD pro období mezi léty 2007 (kdy vrcholila konjunktura) a 2012 je jasným vítězem Německo, kde podíl zaměstnaných ve věkové skupině 25 – 64 posílil o 4 procentní body na 88,1 procenta. Dá se to vysvětlit rychlým hospodářským růstem zejména v letech 2010 a 2011 (4,0 a 3,3 procenta reálného růstu HDP podle Eurostatu).

Vyšší podíl zaměstnaných v této věkové kategorii má jen Japonsko, které zmíněný podíl zvýšilo o další procentní bod na 91,9 procenta, přestože mezitím zaznamenalo druhou vlnu hospodářského poklesu (v roce 2011 o 0,5 procenta HDP). Stabilní svižná růstová tempa po celé čtyři roky – nejvyšší v OECD v posledních dvou letech – mají Spojené státy, ale tam to místa nepřineslo. Podíl zaměstnaných ve zmíněné klíčové věkové kategorii dokonce poklesl o výrazná 4 procenta. Stejným tempem místa ubývala v eurozóně po odhlédnutí od Německa, tedy v regionu s řadou hospodářsky extrémně chorých členů.

http://www.oecd.org/els/emp/keyemploymentstatistics.htm

Vidíme tedy přírůstek pracovních míst s růstem i bez růstu, stejně jako pokles pracovních míst s růstem i bez růstu. Čísla tak naznačují, že souvislost mezi uvedenými veličinami je malá. S případným upřesněním, že statisticky vykazovaný hospodářský růst jako přírůstek reálného HDP se sice dobře vyjímá na titulních stránkách novin, ale to je asi tak všechno, k čemu je dobrý.

Na příkladu ČR lze snadno ukázat, že ani pojmy jako je konkurenceschopnost, příliš nevypovídají o tom, zda je možno najít obživu na pracovním trhu a jak dlouho vydrží. Nedávno jsem to dokládal tím, že jsem porovnal růst exportních příjmů mezi únorem 2008 a únorem 2014, který dosahoval v běžných cenách 30 procent, a rozdíl v počtu pracovních míst v automobilovém průmyslu za stejné období, kde tento export převážně vznikal. Výsledkem je nula, případně nějaká ta desetinná čísla pod lupou.