Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se někdo pokusil na veřejnosti formulovat zájmy České republiky v Evropské unii. Tématu se ujal Vladimír Špidla, i proto, že jeho útvar poradců premiéra na strategii ČR pilně pracuje. Ale tady šel zřetelně dál, než co se dalo vyčíst z dosavadních verzí.

Ve svém výkladu na pražské mezinárodní konferenci, kterou připravilo Evropské hnutí a německá nadace FES, začal u megatrendů. Patří sem především rozpad Sovětského svazu - který probíhal v době nástupu eura. S tím se při přípravách společné měny nepočítalo, ani s tak rozsáhlým rozšířením EU, které pak následovalo.

Všechny důsledky rozšiřování EU o postkomunistické země nebylo možné předvídat, ale byla to strategická volba. Vynořil se cíl stabilizovat Střední Evropu, a tak se přijalo rozhodnutí. Nebylo samozřejmé, byla tu spousta napětí, třeba mezi Slovenskem a Maďarskem nebo mezi Polskem a Pobaltím. Nevíme, kam by to došlo, kdyby tyto země nebyly vtaženy do evropského klubu. Ale víme, co se stalo v Jugoslávii.

Následovala příprava ke vstupu, transformace, legislativní smršť a zvládnutí celého procesu. Úspěch se však rychle změnil v problém, protože na úspěch je třeba navazovat. Problém spočíval v tom, že rozšíření se postavilo do cesty evropské společné měně, která naopak vyžadovala prohloubení integrace a její zakotvení v Ústavě pro Evropu. Důsledky rozšíření však vytvořily situaci, ve které nebylo možné ústavu přijmout. Vznikla obava z konkurence laciné práce z východu, z přílivu „polských instalatérů“. Francouzi proto ústavu odmítli v referendu.

Pokračování EU bez ústavy znamenalo, že nebudou posilovány unijní instituce a musí být nahrazovány mezivládním jednáním. To není nic snadného u 28 zemí s tak velkými rozdíly. A byl tu další problém. Unie se rozšířila, ale nezměnil se rozsah evropského rozpočtu. Okrajové země se musely s námi dělit. A tyto země – Španělsko, Portugalsko, Řecko, možná i Irsko- pak postihla krize z roku 2008.