Čínský život v sobě má prvky kampaňovitosti, ale zní to lépe, když to definujeme jako stanovení priorit, soustředění prostředků a důraz na výsledky. O horkých prioritách pro nadcházející rok se právě mluví na centrální úrovni v Pekingu. Jejich výčet zatím neznáme, ale určitě mezi nimi budou radikální opatření na zlepšení městského ovzduší a životního prostředí vůbec. Ten vzduch je docela strašný, za celý týden pobytu v regionu ústí řeky Jang-ce jsme zahlédli slunce jen jednou pár minut v podvečer a jednou brzy ráno. Město Chang-čou, kde jsme byli většinu času, se vysvléklo z mlhy jen na pár chvil, aby ukázalo svou přívětivou tvář s velkým Západním jezerem uprostřed zelených kopců.

Mlhy k podzimu patří, ale smog lidi trápí celoročně. Kdyby v Chang-čou zeleň nebyla, bylo by to jistě mnohem horší. A tak vidíme všude podél silnic party dělníků, jak rozebírají hromady navezených vzrostlých stromů a nechávají za sebou nové lesíky a aleje. Hodně lidí všude sází hodně stromů. Mají na to bagříky, jeřáby, jde to jak po másle. Sleduji to z divoce letícího autobusu, šance fotit nebyla. Po chvíli mne napadá, že ochrana životního prostředí tu funguje i jako automatický stabilizátor zaměstnanosti. Vystrčil vás robot z místa ve fabrice? Dejte se k nám!

Pochopitelně, že ovzduší by nejvíce pomohl větší podíl čistější energie pro elektřinu i teplo a bezemisní doprava. Ta nejskromnější doprava už do budoucnosti povýšila. Už ji netvoří jen jízdní kola, ale především elektrické skútry. Je zima, a tak jsou oblečeny do nejrůznějších kabátů.

Když prší a vytáhnou se pláštěnky, je to jako jízda ve stanu. Kdo na rafinovanou hadrovou kapotáž nemá, navlékne přes kabát prošívanou bundu, ale vleze do ní obráceně, rozevřeným zipem dozadu. Tím si chrání ramena i kolena a je z nejhoršího venku.

Elektrické skútry nejen nesmrdí, ale nejsou taky slyšet. Není tu štiplavý zápach a kravál, jaký si pamatuji z dávného Bangkoku nebo Jakarty. Když se ráno probíhám ulicemi, zaslechnu provoz až v posledním okamžiku a mám co dělat, abych uskočil. Na moji reakci ale nikdo nečeká. Každý dává přednost vlastnímu manévru, protože jednou jim skočím do cesty já, jinde se nečekaně brzdí a do toho se zkouší natlačit namyšlené auto. Klíčové pravidlo na čínských silnicích proto zní: Vždy ve střehu!!