Ve středu 15. října 2014 vtáhla média paní mistryni spravedlnosti Helenu Válkovou do rozjíždění honu na čarodějnice proti lékařům Psychiatrické nemocnice v Opavě a soudcům Okresního soudu v Opavě a Obvodního soudu pro Prahu 6. Paní ministryně jako odpovědná resortní politička zřejmě nemohla nevyhovět poptávce. K případu propuštění vraždící schizofreničky do ambulantního léčení se vyjádřila velmi určitě, takže místopředseda opavského soudu Jaroslav Khul a (ne)intervenující státní zástupce se mohou důvodně obávat kárné žaloby. Vrtá mi  v hlavě otázka, zda se mají bát také soudci Městského soudu v Praze, kteří před nedávnem kvůli formálnímu pochybení prvostupňového soudce propustili z vazby brutálního vraha. Ke cti paní ministryni slouží, že jako první ze všech komentujících upozornila na odpovědnost státního zástupce, který samozřejmě měl právo požadovat důkladnější odůvodnění návrhu na propuštění nemocné z ústavní léčby, popř. mohl podat stížnost proti usnesení soudu. K odsouzení herců  Petra Čtvrtníčka a Jana Potměšila řekla jen tolik, že se bude věcí zabývat po prostudování spisu, přičemž ji znepokojuje možnost „zneužití určitých pravomocí“.

Vystoupení paní ministryně posuzuji pod zorným úhlem ustálených názorů spolku Šalamoun, mezi které patří přesvědčení, že k základním příčinám opakovaného výskytu přehmatů orgánů činných v trestním řízení patří systémová lhostejnost státu k jejich profesním pochybením a zejména k opakovaným excesům svévole, někdy i přímého zneužití pravomoci. „Samočistící“ mechanismy kárného řízení jsou neúčinné, protože kární žalobci nemají povinnost stíhat kárná provinění a definice kárného provinění v příslušných zákonech jsou tak vágní, že na jejich základě lze podat úspěšnou kárnou žalobu jen při velké dávce žalobcova štěstí. Ostatně kární žalobci se většinou cítí vázáni stavovskou solidaritou a stížnostem zvenčí čelí obhajobou téměř jakéhokoli chování původců nevole stěžovatelů. Díky tomu žijí soudci a státní zástupci od Listopadu 1989 v měkkém prostředí nenáročnosti, kterého neodpovědní jedinci zneužívají: odvádějí tolik práce a v takové kvalitě, kolik uznají za vhodné a se stranami řízení beztrestně zacházejí jak se jim zlíbí. Regresní náhradu za vyplacené odškodnění obětem jejich nesprávného rozhodnutí po nich nemůže stát vymáhat, dokud o zavinění nerozhodl  kárný soud.

V oblasti soudnictví se uplatňuje doktrína, podle které soudní rozhodnutí smí přezkoumat pouze příslušný vyšší soud. Pod záminkou ochrany nezávislosti soudů platí zákaz kárného stíhání soudců za nesprávné rozhodnutí. V praxi to platí, i když  nesprávnost byla výsledkem profesního selhání nebo svévole, tedy zneužití moci soudní. Účastník řízení, postižený vadným rozhodnutím, je odkázán na uplatnění řádných a mimořádných opravných prostředků, jimiž se (někdy) napraví způsobená škoda. Se stížností na svévoli zpravidla neuspěje, protože se mu vlastně nic nestalo.  Má to stejnou logiku jako názor, že nebude stíhán zloděj, kterému policie zabavila odcizenou věc, protože přece nezpůsobil škodu.

V oblasti státního zastupitelství jsou poměry obdobné: podněty ke kárnému řízení se řeší v souladu se zásadou, že státní zástupci nikdy nechybují a vůči stranám řízení se vždy chovají eticky. Kárné žaloby jsou ještě vzácnější než v justici.