K tomuto námětu mě přivedl překvapivý čtenářský zájem o zprávu spolku Chamurappi z.s. ze 4.listopadu 2018 o podmíněném propuštění odsouzeného. O překvapivosti se zmiňuji proto, poněvadž dvě předchozí zprávy téhož druhu prošly bez povšimnutí.

O těchto řízeních se obvykle ve sdělovacích prostředcích nepíše, takže veřejnost nemá tušení o jejich významu a související problematice. Při tom institut podmíněného propuštění je jedním z činitelů, který naši vlast řadí k civilizovaným státům, řídícím se křesťanskou zásadou odpouštění a uznávajících možnost nápravy odsouzených.

Každý odsouzený k výkonu trestu odnětí svobody má právo pracovat na sobě a chováním ve věznici dokazovat, že pochopil neúnosnost svého protiprávního jednání. Spolu s tím nabývá právo, aby po odpykání části trestu předstoupil před soud a přesvědčil jej, že jeho další pobyt za mřížemi by již byl neúčelný a naopak jeho návrat na svobodu před vypršením trestu je prospěšný nejen pro něj, ale i pro společnost.

O žádostech o podmíněné propuštění rozhodují senáty okresních soudů, v jejichž obvodu se nachází příslušná věznice, stížnosti proti jejich rozhodnutí vyřizují místně příslušné krajské soudy.  Projednávání je  náročné. K žádosti odsouzeného se vyjadřuje vedení věznice, státní zastupitelství, často Probační a mediační služba, někdy nabídkou záruky za dovršení převýchovy odsouzeného zájmová sdružení občanů či rodinní příslušníci.