Nikdy dříve nebyla soudní síň zneužita k pošpinění obrazu politika a jím představované politické strany takovým bezohledným způsobem jako při hlavních líčeních v dubnu r.2012 (pochopitelně vylučuji ze srovnání politické procesy z 50.let 20.stol.) Nikdy dříve nebyli obžalovaní a svědci svévolí soudce přinuceni účinkovat proti své vůli v kabaretu pro několik set tisíc televizních diváků. Soud se s osobnostními právy účastníků řízení prostě „nemazal“. Díky ctižádostivému vrtochu soudce Jana Šotta jsme možná získali středoevropské prvenství v nahrazování gladiátorských her soudními procesy, přenášenými až do domácností zvědavců.

Na on-line přenosy navázalo organizované štěkání hlídacích podvraťáků demokracie z nejrůznějších redakcí, různorodého politického zaměření, bez ohledu na rozdíly mezi nimi štěkajících v jednom směru, nepřátelsky vůči Vítu Bártovi a jeho straně. Půldruhahodinové hlavní líčení obnoveného procesu, konané dne 23. ledna 2013, které tentokrát ČT živě nepřenášela, nedalo médiím tolik příležitostí k rozvíjení štvaní, nicméně jejich odezva byla opět jednosměrná a vůči Vítu Bártovi a VV nepřátelská.

Pokud se uvedeným způsobem chovají vůči obžalovanému Vítu Bártovi a zprostředkovaně vůči Věcem veřejným soukromá média, nemá smysl se kvůli tomu pohoršovat. Novináři se musejí nějak živit a nezbývá jim než zpívat píseň toho, čí chleba jedí. Je ale na pováženou, že s nimi v proudu pluje i veřejnoprávní televize, která by měla divákům přinášet vyvážené, věcně pravdivé a nestranné informace.

Ukázkou její tendenčnosti byl rozhovor komentátorky Daniely Drtinové s Vítem Bártou v pořadu Události, komentáře dne 23. ledna 2013, tedy bezprostředně po hlavním líčení, na němž byli oba obžalovaní poslanci zproštěni obžaloby a rádoby poškozená Kristýna Kočí byla odkázána se svými nároky do civilního řízení.

Nebylo zcela vinou komentátorky, že pořad jako celek vyzněl jako odmítnutí postupu Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, které svými právními závěry přiměly soudce Jana Šotta, aby obžalované zprostil viny a sdělil jim to doručením písemného  vyhotovení rozsudku bezprostředně po jeho vyhlášení (postup, veřejností obvykle odsuzovaný, protože degraduje soudní jednání na ubohou frašku). Tón pořadu předznamenala reportáž Marie Frajtové a Terezy Kručínské, kterou měli diváci nejspíš pochopit tak, že zlovolné vyšší soudy zbavily nepřekonatelného Jana Šotta možnosti Víta Bártu znova odsoudit, ač si to zcela nepochybně zasloužil. Odpovídá to smutné skutečnosti, že v mediálně sledovaných kauzách vzniká často dojem, že nesoudí soudci, ale novinářská chátra.

Určitě nebylo náhodou, ale výrazem zlého úmyslu škodit, že v pořadu nezazněl ani jednou citát z usnesení Městského soudu v Praze, zmiňovaný soudcem Janem Šottem, v němž bylo v souladu se zdravým selským rozumem a s odvoláním na usnesení Nejvyššího soudu ČR uvedeno, že žalované jednání obou obžalovaných nebylo trestným činem.
Naopak celkem čtyřikrát zazněla stížnost soudce Jana Šotta na rozhodování nadřízených soudů, jež mu údajně ponechaly jen „nulový prostor k vlastnímu posouzení věci“, protože je vázán právním názorem vyšších soudů a nezbývá mu, než vynést zprošťující rozsudek. Třikrát byl v této souvislosti citován jeho výrok „trestní právo se zastavilo před branou politiky a korupční jednání, které na kterékoliv jiné úrovni lidského života je postihováno, se od  určitého postavení pachatele na určitém místě stává trestně nepostižitelným“ jímž pan soudce napadl ústavně zakotvený institut poslanecké imunity a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, které zvrátily jeho rozsudek z 13. dubna 2012.