V článku „ Jak se dělá monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinam, jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v něm. Navázal jsem pak dalšími články, jež jsou dosažitelné na internetových stránkách spolku Šalamoun, Politikonu a leckde jinde, v nichž jsem komentoval vývoj kauzy na základě poznatků, získaných v soudní síni.

Dne 24. září 2014 skončilo soudní jednání velmi rychle. Po výslechu dvou svědků předseda senátu Aleš Novotný vydal obhájcům písemné vyhotovení usnesení z 18. září 2014, jímž nevyhověl námitce  podjatosti. Poskytl je všem obhájcům bez výjimky, včetně těch, již se k výzvě k jeho vyloučení nepřipojili. Odročil pak pokračování hlavního líčení na dny 11. a 12. listopadu 2014, neboť musí vyčkat rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o stížnostech, které proti jeho usnesení podali obhájci. Pokračování v jednání by jinak bylo riskantní, protože v případě, že by stížnostní soud obhájcům vyhověl, musely by se s novým předsedou senátu všechny úkony opakovat.

Vzniklé průtahy potvrzují nevhodnost sloučení věcí  osmi obžalovaných, stíhaných kvůli podezřelému vydání licencí pro dvě fotovoltaické elektrárny rodiny miliardáře Zdeňka Zemka v noci dne 31. prosince 2010, a Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, jež žalobce poslal před soud kvůli zastavení řízení, jež domněle mohlo vést k jejich odebrání. Jde o dva skutky, jež sice spojují zmíněné licence, ale odehrály se v různé době, jejich povaha je rozdílná a nikdo z obžalovaných  neprochází oběma skutkovými ději. Větší část dokazování se obžalovaných dam vůbec netýká. Jejich obhájci se k námitce podjatosti nepřipojili. Nicméně jejich klientky se musí  účastnit jednání (aspoň vysláním obhájců) i v částech, jež se týkají pouze osmi spoluobžalovaných, a kvůli námitkám jejich obhájců budou čekat na rozsudek o šest týdnů déle. Prodlužuje se tak doba jejich psychického strádání a vznikají jim nadbytečné časové a finanční ztráty.

Žalobce jistě dokáže  formálně zdůvodnit své oprávnění spojit pro pohodlí své a soudu dvě věci, jež spolu souvisí jen nepřímo, a jeho nadřízení ve jménu principiální neomylnosti  státních zástupců všechny výtky odmítnou. Nicméně jeho postup je jedním z četných projevů pohrdání žalobců presumpcí neviny, z které vyplývá povinnost důsledně dbát ustanovení trestního řádu o nutnosti zatěžovat životy obviněných úkony trestního řízení jen v nezbytně nutné míře a šetřit jejich osobní důstojnost.  Jejich myšlení jde přesně opačným směrem: v obviněném vidí budoucího odsouzeného zločince, a zločinci přece nemají nárok na ohledy. Duch předlistopadové prokuratury a jejího sovětského vzoru je v jejich hlavách stále živý. O jeho přežívání  pečují bývalí prokurátoři-členové KSČ, kteří stále drží velkou část vedoucích funkcí ve státním zastupitelství, dokonce i v bezprostředním okolí nejvyššího státního zástupce. Proto je vliv předlistopadového přístupu k trestnímu právu ve státním zastupitelství  silnější než duch Listiny základních práv a svobod, která je pro některé z nich nevítanou novotou.

Trestní stíhání Aleny Vitáskové se tak postupně mění v nekonečný příběh. Nejde jen o to, že musí snést stres, nadměrnou ztrátu času a peněz z tohoto procesu, ale časem  se asi bude muset podrobit úkonům trestního řízení ve věci, vyvolané čtenářům již známým žalobcem  Radkem Mezlíkem kvůli zrušení původních licencí a jejich nahrazení novými s účinností od 31.prosince 2010 (viz díl IV). Záležitost tak  pro ni neskončí rozsudkem v probíhajícím procesu. I kdyby ji žalobce tentokrát neobžaloval, život jí bude ztrpčovat narušení chodu úřadu trestním stíháním jeho důležitých zaměstnanců.