Soudkyně Kateřina Kafková, která při vazebním řízení ve věci obviněného Shahrama Zadeha projevila názor, že Anglie není součástí Evropské unie, asi není ozdobou soudcovského stavu. Její nevědomost je ovšem spíše humornou drobností ve srovnání s počínáním soudců Jaromíra Kapinuse a Pavla Rujbra, kteří se s odstupem šesti let zabývali stejným přepadením dvou poštovních doručovatelek a oba zasáhli škodlivě do osobnostních práv obviněných Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera. Navodili stav, v jedné části odporující zákonům fyziky a logiky, v němž připadají na jednoho skutečného pachatele dva odsouzení, v druhé části nedbající akuzačního principu: jako spolupachatelé jsou ve výrokové větě rozsudku zapsáni lidé, kteří nebyli obžalováni a k prokázání jejich účasti na souzeném trestném jednání neproběhlo dokazování.

V letech 2013 a 2014 jsem se opakovaně vracel k této věci. Na internetových stránkách spolku Šalamoun je několik článků, které nechutnou záležitost popisují. Přehledné informace lze najít zejména v článku „Ryba smrdí od hlavy i v justici“ z 16. března 2014 ZDE.

Senát tehdejšího předsedy soudu Jaromíra Kapinuse, bývalého člena KSČ, odsoudil v r. 2005 za zmíněná přepadení obžalované Tomáše Čepuru a Jaroslava Schindlera. Klíčovým důkazem bylo falešné doznání Tomáše Čepury, který podlehl únavě a strachu při dlouhém policejním výslechu. Jaroslav Schindler se k činu nikdy nedoznal (podle žalobkyně Jarmily Goldové „na radu obhájce zatloukal, zatloukal a zatloukal“). Nezbývá, než ve prospěch soudce Jaromíra Kapinuse připustit, že sotva mohl rozhodnout jinak, když se Tomáš Čepura k činu doznal a Jaroslava Schindlera označil za dalšího pachatele. Pro další část událostí ho to ale neomlouvá.

Nezodpovězená zůstává otázka po odpovědnosti dozorové státní zástupkyně Jarmily Goldové, bývalé komunistické prokurátorky, jejímuž ostřížímu zraku pohodlně uniklo zločinné počínání policistů. Žalovala pak na základě nezákonně získaného důkazu a nadále lpí na svém pomýlení. Neochota přiznat si selhání je možným vysvětlením jejího trvalého odporu proti snahám o obnovení procesu.

Jakási imaginární vina na nich nadále formálně lpí

Bývalý státní zástupce soudce Pavel Rujbr, jenž soudil skutečné pachatele Antonína Škrdlu a jeho společníky Lubomíra Čučku a Renatu Čučkovou, o Kapinusově rozsudku samozřejmě věděl. S faktem předchozího odsouzení dvou nevinných lidí si poradil novátorsky, dle mého laického úsudku nezákonnně: aniž by o nich byla zmínka v obžalobě a aniž by k jejich účasti proběhlo dokazování při hlavním líčení, dostali se do výrokové věty rozsudku jako spolupachatelé, jejichž podíl na odsouzeném jednání nebyl přesně zjištěn. Nebyl jim uložen trest, ale jakási imaginární vina na nich nadále formálně lpí. Jeho postup má pro postižené nenapravitelné následky: protože nejsou účastníky řízení, nemají nástroj, jímž by dosáhli odstranění neoprávněného zapsání svých jmen do rozsudku. Jejich občanská čest byla pošpiněna, ale jsou proti tomu bezbranní.