V mém případě má ale nadpis úplně jinou povahu. Vyjadřuje spokojenost se společenským postavením, do kterého jsem se nakonec dostal především díky vysokému věku, pak samozřejmě také díky technickému pokroku a vynálezu dříve neznámé formy komunikace jednotlivce s veřejností.

Protože jsem se narodil v bouřlivé době, poznamenané zničením Československa, dostával jsem od dětství podněty, abych si všímal dění kolem sebe a přemýšlel o něm. Klidných časů jsem se dosud nedožil, ač mi je 90 let. Potřeba sdílet názory, dojmy a pocity s bližními je lidská. Časem mě přivedla k pokusům o předvádění soukromých pohledů na svět slovem a písmem. Postupně mě omrzelo vnucovat se redakcím „papírových“ novin a vměstnávat se rozměrově do prostoru na stránce. Internet byl od počátku svobodnějším prostředím, takže jsem zanechal stopy v různých internetových novinách, z nichž většina již dávno zanikla.

Ale ani takto jsem nedosáhl takového respektu k mé svobodě slova, abych mohl být spokojen. Opakovaně se mi stalo, že redakce některý můj článek odmítla. A dokonce jsem se dočkal úplného vyobcování z redakčního kruhu autorů. Například když jsem v době prezidentské volební kampaně psal „proti srsti“ majitele novin, skončil jsem jednou provždy jako vyhnanec z ráje a ztratil jsem čtenáře. I když v archivu se během dvacetileté součinnosti nahromadilo několik desítek mých článků, nic to na věci nezměnilo.

Až založením blogu jsem se dostal do důstojného postavení svobodného občana, požívajícího občanského práva svobody slova. Píši, o čem chci, kdy a jak chci, na rozdíl od skutečných novinářů bez honoráře. Samozřejmě odpovídám za obsah svých textů. Připouštím, že někdy jsou na hraně. Např.  by mě nepřekvapilo, kdy proti mně použil právní nebo i mimoprávní prostředky „kamarád Franta“ z kauzy „Jesenice“, jehož příjmení Heřman jsem již zveřejnil. Na mém blogu visí k dnešku 837 článků. Negativní názory na jejich obsah jsou běžná záležitost („demokracie je diskuse“) ale dosud mě nikdo nenapadl právními ani mimoprávními prostředky.