Ten dokonce podal v r. 2001 v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona a nechal se slyšet, že možná stříleli policisté, což tehdy byla od ministra spravedlnosti neslýchaná troufalost. Od té doby přibyli další příznivci milosti pro Jiřího Kajínka, mezi nimi žádná ze standardních politických stran, zato je to v posledních dnech  Demokratická strana zelených.

Jiří Kajínek má mnoho zastánců, kteří mu přejí obnovu řízení, ale ze  všeho nejvíce milost prezidenta republiky. Litují ho kvůli dlouhé řadě let, strávených ve vězení, aniž by si uvědomovali, že si odpykává dva tresty: 11 let za přepadení policistů, jimž odcizil auto a zbraně, a doživotí za výše uvedenou vraždu. Není mi přitom známo, zda a jakou „odměnu“si vysloužil útěkem z Mírova.

Myšlence omilostnění byla nakloněna bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková, která se v r. 2014 u pana prezidenta přimlouvala za vyhovění Kajínkově žádosti o milost. Nepochodila: Miloš Zeman myšlenku moudře odmítl. Držel se zásady, že nemůže porušit slib, daný voličům během volební kampaně a nechce zasahovat do nezávislosti soudů. Ale jako slon v trestněprávním porcelánu jí nemoudře poskytl knížecí radu, aby zařídila obnovu Kajínkova procesu. Skutečnost, že k tomu paní ministryně nemá pravomoc, zůstala pod hranicí jeho rozlišovací schopnosti.

Počátkem dubna r.2017 ale Miloš Zeman překvapil svět, když při setkání s občany Čáslavi oznámil, že vážně uvažuje nad udělením milosti Jiřímu Kajínkovi, protože je ve vězení již dlouho a trvale se vyskytují pochybnosti o důvodnosti jeho odsouzení. Neopomněl zdůraznit, že milost neslibuje, pouze o ní vážně uvažuje. Připomněl mi tím moudrý výrok Ladislava Jakla v soukromém rozhovoru, že každá milost je nespravedlnost, protože nedopadá na všecky, kteří by na ni mohli mít nárok: Jiří Kajínek není zdaleka jediný český vězeň, který je ve vězení dlouho a o důvodnosti jehož rozsudku jsou pochybnosti. O těch ostatních se neví, protože se jim nepoštěstilo soustředit na sebe pozornost médií a četných sympatizantů, následně ani prezidenta republiky,  a přibývají k nim stále další.

Dosavadní obecný postoj Miloše Zemana k institutu milosti prezidenta republiky považuji za nemravný, populistický a nepřiměřený poměrům v české justici, protože kdo má moc rozdávat štěstí, má mravní povinnost ji využívat. Proto pana prezidenta za obrat v postoji chválím s výhradou, že by měl ukázat vlídnou tvář i dalším obětem justičních přehmatů. Musím v této souvislosti položit otázku, proč se jeho přízně má dostat právě Jiřímu Kajínkovi, když v našich věznicích se určitě nachází ne-li několik desítek, ale určitě několik jednotek stejně „zasloužilých“ odsouzených.