Odmítám používání násilí jako nástroje k projevení názoru na problémy společnosti, varuji před jeho tolerováním a trvám na tom, že úřední osoby mají nárok na ochranu proti zmatencům, kteří si chtějí násilím proti nim vylít zlost za cokoli zlého, co se jim v životě stalo. Nárok na ochranu musí zůstat zachován, i kdyby skutečně vykonávali funkci špatně. Na nápravu špatného výkonu úřadu jsou určeny jiné prostředky, důstojné kulturní společnosti. 

Nevztahuji tuto výhradu na prvém místě k osobě: Václav Klaus neměl nárok na ochranu především jako občan Václav Klaus, ale jako nositel úřadu prezidenta republiky. Není pochyb o tom, že prezident republiky je úřední osoba a Václav Klaus plnil v Chrastavě služební povinnost. Jeho nárok na zákonnou ochranu byl nezpochybnitelný. Ostatně pachatel sám uvedl, že jej napadl jako představitele politiky, která působí nesnáze významné části obyvatelstva. Útok air-softovou pistolí lze sice považovat za simulované násilí, a způsobená škoda byla zanedbatelná, ale prvky násilí v sobě zahrnuje: přinejmenším mohl prezidenta vyděsit, vyděsil i některé přihlížející a napadenému jistě způsobil bolest. Navodil situaci, v které prezidentova ochranka mohla začít střílet: v hustém davu mohlo dojít k poranění nevinných přihlížejících.

Na druhém místě musíme ale připustit, že „operetním atentátem“ se „chrastavský ostrostřelec“ dotkl osobní důstojnosti občana Václava Klause, kterého v očích jeho nenávistníků zesměšnil.

Navíc by nebylo divu, kdyby Václav Klaus tento „operetní atentát“ považoval ve spojitosti s podivnou nečinností své ochranky jako výstrahu před uskutečněním nějakých politických kroků, jež by se nelíbily lidem, kteří se mohli skrývat za zády Pavla Vondrouše. Mohl pak činit některá rozhodnutí pod tlakem nepříjemného zážitku.