Mám sice v paměti zvukový vjem čepobití, ale žádný  zvukový doprovod z davu na chodníku. Přihlížející asi na rozdíl od henleinovské chátry mlčeli. Později jsem se dověděl, že o den dříve se od Československa odtrhlo Slovensko. A včera jsem zaznamenal v České televizi připomínku odporu posádky ve Frýdku-Místku. To bylo vše.  Dříve pravidelně připomínané výročí potupné okupace vymizelo z priorit mediálního zájmu.

Na pozadí těchto vzpomínek nabývá zvláštní ráz cynická otázka z nadpisu článku, kterou mi poslal kterýsi čtenář. Před 87 lety kapitulovala mohutná, dobře vyzbrojená armáda, jejíž vojáci v naprosté většině byli vlastenci,  chtěli bojovat, ale nesměli. Od té doby se stále tu a tam ozývají debaty, zda se tehdy Československo mělo bránit a najdou se kritici, kteří dodnes vyčítají prezidentu Edvardu Benešovi, že odletěl do Anglie, ač kdysi sliboval, že odejde s armádou do slovenských hor.

Čtenářovu otázku je možné formulovat i poněkud jinak: co by se stalo, kdyby po konečné porážce Ukrajiny kremelský vládce dostal chuť zopakovat invazi z 21.srpna 1918? Tehdy se hypoteticky mohla agresorovi postavit rovněž mohutná a dobře vyzbrojená armáda, ale pod komunistickým velením jiná možnost než nekladení odporu nepřicházelo do úvahy. Dnes by sice velení snad bylo politicky správně orientované, generálů a plukovníků máme asi víc než tanků,  ale téměř by nebylo komu velet. Až dodnes účinkuje polistopadový romantismus: vojenské napadení z našeho okolí nehrozí, proto jsme si mohli dovolit zrušit povinnou vojenskou službu a stačí, když ze zdvořilosti občas pošleme pár žoldnéřů do zahraničních misí spojenců. Skvělý výkon jejich služby zasluhuje nejvyšší ocenění, ale naši bezpečnost před napadením zvenčí nezajistí.

Národ přežil obě okupace – nacistickou i sovětskou – bez velkých ztrát na životech, ale souhrn vyvolaných osobních tragédií je nezměřitelný a nesporné jsou škody morální.