Patrně se méně bojí o postavení v politice. Vyvolal značnou pozornost zveřejněním úmyslu zřídit Generální inspekci justice s pravomocemi vůči státním zástupcům podobnými, jaké má Generální inspekce bezpečnostních sborů vůči policii. Přirozeně naráží na odpor. Někteří státní zástupci a stejně tak i soudci jsou přesvědčeni, že nezávislost zahrnuje právo na beztrestné špatné nakládání s občany a o toto právo se nechtějí nechat připravit. Proto již „do zbraně“ volá Unie státních zástupců a znepokojení dal najevo prezident republiky, jehož postoje jinak sdílím (s malou výhradou nedostatečného zájmu o agendu milostí), ale v tomto případě mu asi dle mého soudu chybí informace. Pan ministr bude muset věnovat péči jeho zasvěcení.
Jeroným Tejc ale nepřišel s nápadem na ustavení výše zmíněného úřadu jako první. Již před lety se do eklepu Poslanecké sněmovny dostal poslanecký návrh na zřízení Generální inspekce justice, který vznikl na půdě Spolku Šalamoun. Obsahoval pravidla vyšetřování profesních poklesků státních zástupců a soudců. V žádném případě nepřipouštěl přezkoumávání rozhodovací činnosti ve věci. Tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman se při soukromé diskusi se mnou vyjádřil, že chybí orgán přípravného řízení k projednávání návrhů na podání kárné žaloby. Svědčí to o tom, že naše úvahy nebyly zjevně nedůvodné.
Moudrý soudce Pavel Kučera jako náš vážený konzultant byl do vypracování návrhu zákona zasvěcen a k názvu vymyslel zkratku „GIJ“. Smáli jsme se, že „GIJ“ zní podobně jako „kyj“.
Zřízení inspekce nemělo způsobit zrušení kárného řízení v jeho současné podobě, spíše nastolovalo souběh dvou systémů. Kárným žalobcům zůstalo nadále právo podat kárnou žalobu na základě vlastních poznatků, podnětů od občanů, zejména od účastníků řízení, nebo na základě podnětů od GIJ. Jejich nezávislost zůstala nedotčena. Na rozdíl od kárných žalobců, kteří mohou, ale nemusí, a dle poznatků z praxe konají jen zřídka, inspektoři GIJ by měli zákonnou povinnost zabývat se každou nepravostí, na kterou narazí, prošetřit ji a po vyhodnocení poznatků z šetření přijmout opatření. Na zákonnost činnosti GIJ měla dohlížet Generální prokuratura při Nejvyšším soudu ČR. Generální prokurátor by byl vybaven jak kárnou, tak trestněprávní pravomocí. Kromě toho mu připadla pravomoc stížnosti pro porušení zákona. V tomto ohledu jsme se částečně inspirovali příkladem Rakouska.
Aktivisty spolku Šalamoun k úvahám o potřebnosti zřízení GIJ vedly poznatky o častém výskytu nepotrestaných kárných provinění, která někdy svými následky vedou k chybným rozhodnutím ve věci. Skutečnost, že po provinění následuje trest jen výjimečně, vede k lehkovážnosti v přístupu k služební kázni a k podceňování požadavků na respektování dobrých mravů v jednání s účastníky řízení.
Pro názornost uvedu jako „příklad ze života“ případ svévole v zacházení s nepravomocně zproštěnou konkrétní obžalovanou. V době „honu na solárníky“ ( jenž mi připomínal „hon na kulaky“), ji obžaloval žalobce Radek Mezlík, posedlý potřebou trestat za každou cenu. Podobně posedlý soudce Aleš Novotný jí vyměřil trest 8,5 roku odnětí svobody. Odvolací soud jej pouze snížil na 7,5 roku. Pokusili jsme se odvrátit od odsouzené nutnost trest vykonat. S podporou ministra Roberta Pelikána jsme podali žádost o milost. Nešli jsme cestou projednání vypracovaného podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, protože celá procedura by byla výrazně delší než vyhodnocení žádosti o milost. Ale pan prezident Miloš Zeman se zachoval stejně nemilostivě jako nedávno můj osobní nepřítel, šéf Agrofertu Andrej Babiš, když jsem u něho hledal podporu pro hladovějící krásné děti „nebezpečné delikventky“, samoživitelky: odsouzená musela nastoupit do domu smutku na přiléhavé adrese Rozkoš 990 (věznice ve Světlé n.S.). Ale na základě dovolání z kanceláře Bartončíků (obhájců Andreje Babiše a Jany Nagyové) Nejvyšší soud ČR po sedmi měsících nařídil její propuštění na svobodu a nové projednání obžaloby. Prožívala pak přibližně dva roky útrap obžalovaného, stíhaného na svobodě: bez nároku na pracovní příjem či dávky sociální podpory. Při novém projednání nezměněné obžaloby soud tentokrát vynesl zprošťující rozsudek. Žalobce Radek Mezlík se s tím nesmířil a podal odvolání, jímž se dožadoval, aby odvolací soud ignoroval právní názory Nejvyššího soudu ČR a vrátil věc znova na 1. stupeň. Při svém vzdělání a zkušenostech samozřejmě musel vědět, že s odvoláním neuspěje, protože odvolací soud musí respektovat závěry dovolacího rozhodnutí. Ale byl spokojený: prodloužil trápení obžalované o dva měsíce. Vyvolal sice utrpení, které bylo zcela zbytečné a nepotřebné, ale kárný žalobce se pro něho nenašel.
Jistě bych na tomto místě mohl pojednat o usilovné snaze státních zástupců všech stupňů zajistit beztrestnost zločincům, kteří se v „kauze Jesenice“ dopustili násilí, omezování osobní svobody a vydírání na zlínských podnikatelích bratrech Lebánkových. Jako zmocněnec poškozených ale nemohu v tuto chvíli psaním ohrozit běh opatření, která jsem vyvolal. Na druhé straně tím, co jsem již dříve uveřejnil v článcích o „kauze Jesenice“, se otevřel prostor pro působení nezávislých investigativců, neomezených pravidly počínání zmocněnce poškozených. Jde o výjimečný zločin a pobuřující chování trestních orgánů. Investigativci by určitě měli o čem psát. Není ale zájem. Zřejmě dosud deep state nerozhodl, že by se rozvíjení tohoto příběhu dalo zhodnotit vyvoláním skandálu ke škodě toho neb onoho politika, hnutí či strany.
Závažných prohřešků se dopouštějí i soudci. Mohl bych vyprávět o případech, kdy soudci soudili a poškozovali obžalované, ačkoli měli povážlivé mezery ve znalostech trestního spisu. Podle mého laického názoru by měli okamžitě přijít o talár. Ale ještě žádný z nich nečelil kárné žalobě. Zvlášť mě pohoršilo jednání bývalého místopředsedy Krajského soudu Brno Aleše Flídra, který nepovolil obnovu procesu obžalovaných, když se k jejich odsouzenému činu přiznal skutečný pachatel. Na základě stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud ČR jeho rozhodnutí zrušil s tím, že došlo k porušení zákona v neprospěch odsouzených. Stížnost na podnět Chamurappi paradoxně podala ministryně Marie Benešová, která kdysi vyvolala policejní vyšetřování proti mně kvůli mým aktivitám justičního potížisty. Odsouzení se nakonec dočkali zprošťujícího rozsudku v řízení, které trvalo zhruba 5 let. Soudce Aleš Flídr si kárné řízení nevysloužil. Později mě napadl velmi hrubým dopisem, za který se mi omluvil ministr i předseda soudu, ale kárnou žalobu na něj nikdo nepodal.
Výše uvedené „příběhy ze života“ dokazují, že současná soustava kárného řízení je bezzubá, funguje jen někdy. Nepůsobí jako nástroj rychlé odplaty a odstrašování od nemravného chování. Pokud se tedy pan ministr Jeroným Tejc rozhodl, že půjde cestou „utažení šroubů“, pustil se správným směrem a zasluhuje podporu veřejnosti. Námitky, které se ozvaly z Unie státních zástupců, že jinde v Evropě žádný orgán na způsob Generální inspekce justice neexistuje, jsou bezvýznamné: možná jinde nedochází k nepřístojnostem, které pana ministra přivedly k jeho názorům.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
